Několik poznámek k náboženstvím

Je beze sporu zajímavé, že když je pohanství tak přirozené, intuitivní a jasné a nepotřebuje žádné svaté knihy ani jiné texty, tak stejně jsou lidé, kteří o teorii pohanské víry a náboženství vytvářejí písemné záznamy, nezřídka instruktážního charakteru. Pohanských webů je na netu plno. Chtělo by se říci, že když to všichni máme doslova v krvi, jak pohanští myslitelé tvrdí, tak na to přece přijdeme bez pomoci, nebo se tak aspoň budeme tvářit, v případě, že nebudeme schopni na to přijít. Tak proč o tom kázat ostatním jak nějací faráři, klérus, kterým pohani tak pohrdají? I když připouštím, že já, jakožto individualita deformovaná monoteismem zřejmě do toho nemám co kecat. Paměti a pravdě, jež koluje v naší krvi se i tak musí trochu pomoct. Sice si to protiřečí ale… bavíme se o náboženství a ta jsou obecně na kontradikce bohatá a je úplně jedno jestli jde o monoteismus nebo polyteismus či animismus.

Nicméně, ačkoliv pohanští ideologové píší mnoho pravdy o monoteistických systémech, okatě zohledňují nepopulární a současnému člověku neblahé věci a jevy, které u pohanských systémů zohledněny nejsou a často jsou zamlčeny. Tak třeba výchova dětí. Tvrdá, přísná a indoktrinační výchova není monoteistickou výsadou. Rozhodně si nemyslím, že by se výchova dětí v pohanských společnostech nějak zásadně odlišovala od výchovy ve společnostech monoteistických. Syn rytíře či válečníka jen těžko bude něčím jiným než zase rytířem či válečníkem. Syn šlechtice bude pravděpodobně šlechticem. Syn hospodáře bude hospodářem. Syn ševce bude pravděpodobně zas ševcem a je úplně jedno, jestli je rodina křesťanská nebo pohanská. V obou náboženských systémech si otec dohlédne na to, aby se syn řemeslu naučil pořádně a neběhal někde po všech čertech. Protože nejde o to, že by si křesťanský otec svého syna cenil míň a měl ho míň rád než otec pohanský, ale prostě proto, že to vyžaduje nutnost: syn musí uživit sebe i rodinu a otec mu k tomu dává své znalosti ověřené praxí, které např. ve středověku znamenaly přežití rodiny a udržení jejího postavení ve společnosti – lhostejno zda křesťanské nebo hinduistické.

Ale chápu, že když někdo píše články a komentáře s cílem učinit pohanské vidění světa přitažlivým, správným a krásným, je nutné to trochu polarizovat a přizpůsobit soudobým trendům: pohané si cení dětí více než křesťané, kteří je bijí a omezují jejich rozvoj, navíc je svěřují kněžím, kteří je przní. Pohané uctívají přírodu a chovají se k ní ohleduplně, zatímco křesťané ji znečišťují. No schválně, viděli jste nějakého křesťana, co by tíhnul k přírodě a její ochraně? Já jich pár znám, ale tvařme se, že ne. Pohané nepotřebují věřit, protože ví, zatímco monoteisté pouze slepě věří a jsou hluší a slepí ke zjevným pravdám a skutečnostem. Pohané jsou pohodoví a mírumilovní lidé, kteří své názory nikomu nevnucují, zatímco křesťané jsou zřejmě agresivní, svazovaní pravidly a proto neustále nasraní a kam se hnou, tam prováději misijní činnost. Ne, takhle to není. Tohle je příliš černobílé, příliš okatě předložené ve prospěch toho, co mají pohanští pisatelé raději a o čem soudí, že je potřebné šířit – pomáhat bohům v krvi ostatních lidí se probudit. Pohanství je třeba poskytnout prostor a udělat mu dobrou reklamu. Odtud je už jen krůček k sepisování věroučných textů závazných pro určitou náboženskou komunitu, formování kultů a šíření jejich vlivu zprvu duchovního, pak politického, zprvu mírumilovně, posléze i násilím. A prej že to jsou jenom monoteistická zla a zvěrstva. Vždyť židé, křesťané i muslimové se to od někoho museli naučit, ne?

Netvrdím, že to není zajímavé, netvrdím, že to je nesprávné a nikomu neberu jeho názory. Ovšem cejchovat člověka podle náboženství a podle toho s ním nakládat, to je krátozraké a stupidní u pohanů i monoteistů bez rozdílu. A jestliže právě tuto věc pohané na křesťanech tak odsuzují, proč to taky tak dělají, proč se chovají někteří z nich stejně, jako ti, kterými pohrdají? Podle jejich tvrzení jsou pohané mírumilovní a pohodoví lidé, kteří své vidění světa nikomu nevnucují, přesto se mezi nimi najdou agresivní apologetici, neřkuli misionáři kteří když už nic jiného, říkají monoteista = špatný. Někteří to řeknou takto přímo, jiní to jen naznačí a podloží argumenty v pár odstavcích.

Argumentem těžkého kalibru, který pohanští myslitelé s oblibou používají, je původnost pohanských náboženských systémů, respektive jejich větší stáří. Zatímco monoteistická náboženství jsou stará asi 2500 let, pohanská jsou v ideálním případě stará jako lidstvo samo a jsou s člověkem spjata biologicky, přímo obsažena v jeho DNA. Já teda žádné informace o božích genech ještě nikde nenašel. Ptám se: je stáří náboženství či jeho původnost skutečně tak důležitá?

Například mormonismus, který je založený na vymyšlených událostech a postavách sepsaných jistým prorokem Smithem v Knize Mormonově, je náboženstvím starým asi 180 let, s obcí 13 milionů věřících. Jde tedy o náboženství, jehož mytologie je zcela smyšlená, jeho praxe za sebou nemá ani dvě století, bylo už mnohokrát dokázáno že jeho hlavní posvátný text je smyšlený (dokonce samotnými mormony ve snaze naopak dokázat jeho pravost), ale přesto se mormonismus nehroutí, mormonská víra neupadá a mormonská společnost se svou hlubokou úctou k rodině a instituci manželství je stále funkční. Funkční, i když je založená na fikci.

Velice často se také zmiňují případy izolovaných ostrovních komunit tichomořských domorodců, na jejichž ostrovech během 2. světové války americké letectvo vybudovalo provizorní základny s ranvejemi, na která přilétala letadla s proviantem, a bojové letouny doplnit palivo. Pro domorodce na úrovni doby kamenné to bylo něco naprosto nevídaného: obrovští kovoví ptáci se snesli z nebes, z nich vylezli jacísi bílí božští lidé, kteří jim dali jídlo, jaké nikdy předtím neviděli. Začali je uctívat jako bohy, kteří se snesli z nebes a i když se americká armáda z ostrovů po konci války stáhla, mýtus o bozích, kteří přiletěli na kovových ptácích přetrval a domorodci dokonce ve snaze je přivábit zpět vybudovali ranveje a dřevěné makety letadel. Zrodilo se tak primitivní animistické náboženství, a to díky nevědomosti: Domorodci neznali letadla, ranveje, konzervované jídlo ani palné zbraně. Pro ně to byla podivná létající zvířata, božské jídlo a hole schopné zabít bleskem. Pouhá nevědomost, nedostatek znalostí stačily, aby – minimálně na několik generací – domorodci odvrhli předešlý náboženský systém a přijali zcela nový, ovšem narozdíl od mormonismu založený na něčem, co se opravdu stalo.

Když španělští conquistadoři připluli do Střední a Jižní Ameriky, tamější obyvatelé je také považovali za božské bytosti. Jednak úrovní technologií a vybavením – palné zbraně, velká plavidla, koně apod, ale také zjevem, zvláště při skutečnosti, že v aztécké mytologii byl příběh o bozích bílé pleti, kteří s nimi kdysi žili a odešli, ovšem s tím, že se jednou vrátí. Skutečně se stalo to, co mýtus předpovídal: přišli bílí bohové a totálně změnili jejich svět a společenské uspořádání!

Výše zmíňenými událostmi odůvodňuje Erich von Däniken a další záhadologové svoji doměnku, že i jiná, mnohem starší náboženství mohla takto vzniknout – kontaktem jedné civilizace s jinou, o mnoho vyspělejší, možná i mimozemskou. Severský bůh Thor klidně mohl být hmotnou bytostí a jeho hromové kladivo nějaká sofistikovaná zbraň. Božské bytosti hinduismu, bojující ve vzduchu na létajících vozech nazývaných vimána, dost možná mohli být nějací letci ve stíhačkách. Archeologické nalezště Mohendžo-daro a jeho záhada: lidské kostry v pokroucených polohách volně na ulicích, naměřená vyšší úroveň radioaktivního záření a mýtus o tom, že město zasáhla nějaká strašlivá božská zbraň. Žeby nějaká atomovka, alias Thorovo kladivo? Japonské figurky Dogu staré až 5000 let mohou být zrovna tak zobrazením božstev, jako nějakých bytostí ve skafandrech, ostatně nástěnných maleb, soch a figurek bytostí v helmách s anténami je po světě spousta, stejně jako mýty o tom, že tyto bytosti přišly z nebes a učily lidi různým věcem, jako je písmo, metalurgie, zemědělství apod. A je toho mnohem víc. Indiáni kmene Hopi a jejich panenky kacheena, podobný případ jako japonské Dogu. Mayský božský vládce Pacal a jeho sakorfág v chrámu nápisů Palenque na jehož kamenném víku je zobrazen, jak sestupuje do podsvětí – nebo jak sedí v nějakém létajícím stroji, záleží na tom, jak se celý obraz natočí.

Jinými slovy, bytosti, které se tradičně považují za bohy a vlastní božské atributy, klidně mohly být jen technologicky vyspělými lidmi nebo lidem podobnými bytostmi jako byli naši předkové, kterým ovšem k pochopení jejich zvláštních schopností scházely znalosti a technologie a jinak si jejich činnost nedovedli vysvětlit. Koneckonců i Ježíš Kristus, Mohamed, Buddha ale třeba i Heraklés, Achilles nebo bájný král Artuš mohli být lidé, kterým byly propůjčeny technologie či znalosti, které ostatní považovali za zázračné. Když uvážíme, že mytologickými bytostmi se mohou stát i “obyčejní” králové a hrdinové, že k tomu, aby se z předků stala kultěná božstva a představitelé archetypů, stačí ve společnosti, jež nezná písmo nějakých 6-10 generací, pak vůbec nemá smysl se bavit o původnosti nebo absolutní pravosti té které víry nebo náboženství, a o nějaké genetické vrozenosti, “božstvech v krvi” už vůbec ne. Svatý Václav se stal kultěným světcem “jen” proto, že ho jeho bratr nechal zavraždit a pak se sám podílel na dostatečné “medializaci” tohoto činu. A tak se z fanaticky věřícího knížete stává národní patron.

Z výše zmíněných 5ti odstavců vyvstává sice mnoho otázek nejasností, ale také se nabízí jedna celkem jasná věc: Náboženství jakožto sociální fenomén se nemusí zakládat na skutečnosti (mormonismus) a příčinou jeho vzniku může klidně být prostý střet dvou rozdílně technologicky vyspělých kultur (tichomořští domorodci), či prostý kult předků (šintoismus, konfucianismus). Ale přesto tyto náboženské systémy mohou být funkční a mohou ovlivňovat život té které kultury. Podle mého názoru je dokladem “pravosti” náboženství jen jeho funkčnost. Jestliže náboženství přestává být funkční, pak už ho ve společnosti není potřeba a musí ustopit jinému, které může lépe uspokojovat společenské duchovní potřeby.

Jeden náboženský systém může nahradit druhý, popř. se do jiného překlenout, jestliže k tomu nastane dostatečně neuvěřitelný a zázračný důvod způsobený nevědomostí (tichomořští domorodci) nebo se to zrovna hodí vládnoucí elitě, jakožto společenský sjednocující prvek (křesťanství, islám). Hovořím ovšem pořád o náboženství jakožto fenoménu sociálním a kulturním, nikoliv duchovním, který je ovšem s nimi ať už volně či těsně spojen.

Náboženství jako fenomén duchovní existuje v několika verzích, rozdíly jsou ve výtvarném ztvárnění božstev a jejich atributů, jejich jménech a mýtech o nich. Důležité je neopomenout skutečnost, že různé systémy se vyskytují společně s dalšími prvky té které kultury. Tak například polyteismus v Evropě se vyskytoval u etnik sdílejících společnou kulturu a jazyk, ale které nebyly sjednocené do velkých státních útvarů – Seveřané, Germáni, Slované, Řekové. Římská říše je specifická tím, že její náboženství nebylo státotvorným prvkem, tím bylo právo, systém politické reprezentace a správy a vojenství. Když tyto prvky začaly selhávat a upadat, bylo přijato křesťanství. Animismus je typický pro primitivní národy na úrovni doby kamenné, jako jsou indiáni v Amazonii, či v prériích Severní Ameriky nebo Eskymáci.

Monoteistická náboženství naproti tomu vytvářejí kulturní oblasti přesahující hranice států a národů. S jejich pomocí se nedají budovat velké říše, ale dá se dosáhnout toho, aby v oblasti, kde působí, bylo dosaženo určitého stupně integrity. V Evropě v důsledku christianizace došlo ke vzniku sítě univerzit a organizaci vědy, která přetrvala do současnosti. Vznikl okruh vlastních jmen, přísloví a ustálených slovních spojení společný pro všechny obyvatele bez rozdílu jazyka a národnosti, to samé platí pro náboženské obřady a přechodové rituály, architektonické, výtvarné a literární styly (přibližně). Jinými slovy, jestliže není její součástí, křesťanství k rozvoji nadnárodní evropské identity přinejmenším výrazně přispělo, podobně jako islám v oblasti Blízkého východu a severní Afriky a buddhismus v oblasti Dálného východu. To všechno neuvádím, abych monoteismus vychvaloval nebo přeceňoval, ale proto, že monoteismus prostě je průvodním jevem při vzniku a organizaci určitých kulturních oblastí (nemusí být nutně jevem jediným).

Pokud chtějí pohani více prostoru a vlivu svých náboženství, jednou z možných cest jak toho dosáhnout, je uvést společnost do takového stavu, pro který je pohanství typické. Například, kdyby proběhla nějaká globální katastrofa, při které se zhroutí současné společenské uspořádání a úroveň technologií a znalostí se posune dejme tomu o 10 století dozadu, potom se dá reálně uvažovat o tom, že bude vzkříšeno evropské pohanství.

Další možností je reálný návrat bohů na zemi. Kdyby Thor, Odin, Wotan, Chronos a jiní přiletěli ve svých lodích, které naši předkové popisovali jako letající plamenné vozy či kovové ptáky a draky, a svými zbraněmi hromadného ničení si s námi zjednali respekt, pak se dá předpokládat že bude obnoveno pohanství, dokonce takové, že nebudeme muset věřit v bohy, ale budeme o nich reálně vědět a budeme je reálně vídat.

Třetí možnou alternativou návratu pohanství do Evropy je, že se určitá skupina obyvatel stane novými bohy – jejich znalosti a schopnosti v kombinaci s prudkým společenským úpadkem povedou k jejich zbožštění. Třeba to budou právě ti sionisté a zednáři, které všichni tak nenávidí.

Sečteno podtrženo:

Žádné náboženství pro mě není hlubší, původnější, pravější a vrozenější nebo mající většího práva na vliv než všechna ostatní.

Příčiny vzniku a vývoje náboženství můžou být skutečně bizarní i úplně banální. Čili uvažovat o jeho genetické vrozenosti je nesmysl, náboženství má na člověka vliv tím, že ho obklopuje a že vnímá jeho projevy.

Každé náboženství má své fanatiky, agresory, zastánce, udržovatele, tvůrce, odpůrce i ničitele.

Každé náboženství dokáže vykonat mnoho dobrého a stejně mnoho zlého.

V každém náboženství má důležitou roli nevědomost a neznalost, které dávají možnost manipulaci a idealizaci. Růstem objektivního poznání se manipulativní a idealizační schopnost náboženství upozaďuje.

Jsem evangelický křesťan. Věřím v souladu s apoštolským vyznáním víry. Věřím proto, že jsem byl tak vychován a shledal jsem, že je to pro mě dobré. Nevidím absolutně žádný důvod k tomu se své víry vzdávat. Mí předkové, které můj děda při genealogickém pátrání doložil do počátku 17. století byli všichni pokřtění, po křesťanském způsobu oddáni i pohřbeni. Nevidím důvod proč bych měl být oddán a pohřben jinak. Když se mě někdo ptá, proč věřím a proč zrovna křesťansky a proč zrovna evangelicky, odpovím jenom: proč ne? Protože z výše uvedeného textu k tomu vlastně nemám důvod a současně nemám důvod věřit v něco jiného. Ale jako co? Celý tenle vesmír taky nemusel vzniknout a přesto se to stalo. A taky se asi nikdy nedovíme, proč vlastně.