Homosexualita a nacistická strana, 1. část

První část rozsáhlého článku o homosexualitě v prostředí nacismu od Scotta Livelyho. Je v něm mnoho zajímavého Překlad z angličtiny jsem pořídil já, původní text článku včetně bibliografie (která bude uvedena v druhé části) naleznete zde.

Homosexualita a nacistická strana

napsal Scott Lively

(překlad František Řeka)

Růžový trojúhelník jakožto symbol hnutí za „práva gayů“ je mnoha Američanům známý. Jako označení užívané nacisty k rozlišení homosexuálů v koncentračních táborech, tento růžový trojúhelník velmi dobře vyjadřuje poselství hnutí za „práva gayů“. Jde o to, že homosexuálové jsou v současnousti i v minulosti oběťmi iracionálního předsudku a ti, kteří jsou proti homosexualitě, jsou nenávistní a bigotní.Tento všedůležitý status obětí probouzí sympatie stran „kauzy“ homosexuálů mezi dobromyslnými heterosexuály. A tak, miliony jinak racionálních Američanů podporují hnutí jehož jedinou sjednocující charakteristikou je sexuální styl života, který oni sami shledávají odporným.

Když homosexuálové ukáží růžový trojúhelník, staví tím veškerou opozici proti homosexualitě naroveň nacismu a sebe naroveň židovských obětí holokaustu. Jak to říká pro-homosexuální rabín Bernard Mehlman: „Homofobie a antisemitismus jsou součástí stejné nemoci.“ Tento citát se objevil v inzerci jedněch novin pro homosexuály. Byla to upoutávka na výroční ceremoniál v bostonském New England Holocaust Memorial minulý rok. V přiloženém článku bylo napsáno, že homosexuálové z Nové Anglie přispěli jedním milionem dolarů na stavbu památníků, včetně padesáti tisíc dolarů na prozatímní památník sestávající ze žesti skloocelových věží. Podél památníku je nápis vzdávající poctu homosexuálním obětem nacismu. Další památník holokaustu, který se připravuje v New Yorku bude podle očekávání podobně honorovat homosexuály. Washington, D. C. Je sídlem oficiálního amerického muzea holokaustu, které obsahuje nejen výstavu o homosexuálech, ale také je zde zaměstnán homosexuální aktivista Klaus Mueller jako badatel. Jiné projekty spojené s holokaustem, jako například výstava o Anně Frankové, která putuje po Spojených státech, obsahují podobná poselství ve svých programech.

Zatímco jedni homosexuálové byli internováni v nacistických pracovních táborech, role homosexuálů v historii nacismu není růžovým trojúhelníkem prezentována zcela. Naše zkoumání více než dvou set historických textů napsaných od začátku třicátých let ukazuje, že růžová svastika je rovnocenným reprezentantem, ne-li lepším. Protože zatímco bylo mnoho homosexuálů pronásledováno nacistickou stranou, není pochyb o tom, že samotná nacistická strana měla mnoho homosexuálu ve svých strukturách, dokonce i v nejvyšším vedení.

Homosexuální kořeny nacistické strany

Hnutí za práva homosexuálů sebe často vyobrazuje jako americký fenomén, který vzešel z hnutí za občanská práva v padesátých letech. Není neobvyklé slyšet homosexualisty (jak gaye, tak hetero, kteří prosazují legitimizaci homosexuality), jak popisují práva homosexuálů jako přirozenou třetí vlnu aktivismu za občanská práva (následující po černoších a ženách). Ovšem, ve skutečnosti bylo místem zrodu hnutí za práva homosexuálů Německo a jeho dědictví v tomto národě je vpravě alarmující.

Jakýmsi „otcem hnutí za práva gayů“ byl německý homosexuální právník Karl Heinrich Ulrichs. Ve svých čtrnácti letech byl Ulrichs sexuálně obtěžován svým jezdeckým instruktorem. Avšak namísto označení tohoto činu jako obtěžování Ulrichs v 60. letech 19. století vymyslel to, co bylo nazváno homosexuální „teorii třetího pohlaví.“ Ulrichsův model považuje mužské homosexuály jako ženské duše uvězněné v mužských tělech. Obrácený stav pak vysvětluje homosexualitu ženskou. Protože je homosexualita vrozeným rysem, soudil Ulrichs, homosexuální chování by mělo být dekriminalizováno. Jeden z prvních Ulrichsových následovníků pak užil termínu „homosexuál“ v otevřeném dopisu pruskému ministru spravedlnosti v roce 1869.

Když Ulrichs v roce 1895 zemřel, německé hnutí za práva homosexuálů v té době již povážlivě zesílilo. Friedrich Engels to zmiňuje v dopisu Karlu Marxovi stran Ulrichsovu úsilí: „Ti pederasti se začínají sčítat a zjistili, že jsou v našem státě mocnou skupinou. Jediné, co jim schází je organizace, ale zdá se, že nějaká již existuje, byť skrytá.“ Po Ulrichsově smrti se hnutí rozdělilo do dvou protikladných frakcí. Jedna následovala Ulrichsova nástupce Magnuse Hirschfelda, který v roce 1897 založil Vědecký humanitární výbor a později Institut sexuálního výzkumu v Berlíně. Druhá frakce byla organizována Adolfem Brandem, vydavatelem prvního časopisu pro homosexuály Die Eigene (Vlastní). Brand, Benedict Freidlander a Wilhelm Janzen založili Gemeinschaft der Eigenen (Společnost Vlastního) v roce 1902. Věcí která tyto skupiny rozdělila byl koncept maskulinity. Ulrichsova teorie zastávala ženskou identitu. Jeho a Hirschfeldovi následovníci doslova věřili tomu, že jsou ženy v mužských tělech.

Avšak lidé kolem Branda byli Ulrichsovou teorií hluboce uraženi. Vnímali sebe nejen jako pouhé muže, ale jako jakousi odrůdu mužů nadřazených i heterosexuálům. Gemeinschaft der Eigenen (GE) tvrdila, že mužská homosexualita byla základem všech národních států a že mužští homosexuálové představují elitní vrstvu lidské společnosti. GE viděla sebe jako moderní inkarnaci starořeckých válečnických kultů. Po vzoru válečnických reků Sparty, Théb a Kréty, členové GE byli ultra-maskulinní, mužští šovinisté a pederasti (vyznávali sex muže s chlapcem). Brand řekl, že Der Eigene chce ty muže, kteří „žízní po obnovení řeckých dob a helénských standardů krásy po staletích křesťanského barbarství.“

Jeden z klíčů k porozumění vzestupu nacismu a pozdějšímu pronásledování některých homosexuálů nacisty tkví v prvotní historii německého homosexuálního hnutí, protože to byla GE, která vytvořila to, z čeho pak vzešla „nacistická persona“ a bylo to pohrdání, které tito „Drsňáci“ (v originále Butches – pozn. překl.) vyjadřovali stran femininních homosexuálů („Femové“ – v originále Femmes pozn. překl.), které pak vyústilo v internaci těch druhých v pracovních táborech třetí Říše.

Od skautů k hnědým košilím

„Drsňáčtí“ homosexuálové z GE přetvořili Německo. Jejích primárním nástrojem bylo Německé hnutí mládeže známé jako Wandervogel (Skauti, nebo Vandrující mládež). „Ve střední Evropě,“ píše homosexuální historik Parker Rossman, „bylo ještě jiné úsilí o obnovení starořeckého ideálu pedagogické pederastie ve hnutí Vandrující mládež … Hitler nakonec použil a přetvořil toto hnutí… rozšířil a vystavěl na romantismu jako základnu pro nacistickou sranu.“ (Rossman: 103)

Vzniknuvše spontánně v 90. letech 19. století jako neformální turistická a tábornická společnost, Wandervogel se stal na přelomu století organizací podobnou Skautu. Brzy se však Wandervogel octnul pod vedením a kontrolou pederastů z GE. Spoluzakladatel GE Wilhelm Janzen byl jeho hlavním mecenášem a v jeho vedení běžně byli homosexuálové. V roce 1912 Hans Blueher, teoretik z GE, napsal Německé hnutí Wandervogel jako erotický fenomén, kde popisoval jak byla organizace užita k získávání mladých chlapců pro homosexualitu.

Mladíci z Wandervogelu byli indoktrinovaní starořeckým paganismem a naváděni k odmítání křesťanských hodnot svých rodičů (většinou katolíků a luteránů). Víra GE v homosexuální nadřazenost nabyla podoby uvnitř Wandervogelu v konceptu Führera (vůdce). E. Y. Hartshorne v knize Německá mládež a sen nacistů o vítězství (German Youth and the Nazi Dream of Victory) uvádí vzpomínky někdejších členů Wandevogelu v tomto ohledu: „Tehdy jsme netušili, jakou máme v rukou moc. Hráli jsme si s ohněm, který pak zapálil celý svět a to činilo naše srce vroucími… byly to naše kruhy, ve kterých vzniklo slovo Führer, se svým významem slepého následování a odevzdanosti… a já nikdy nezapomenu jak jsme tehdy vyslovovali slovo Gemeinschaft s hlasem třesoucím se vzrušením, jakoby to skrývalo nějaké velké tajemství“ (Hartshorne:12). Louis Snyder v Encyklopedii Třetí Říše píše, že: „Princip Führera se stal identickým s principem elity. Vůdcovská elita byla vnímána jako nezávislá na vůli mas“ (Snyder: 104). Snyder nepsal o Gemeinschaft der Eigenen nebo Wandervogelu, ale o vyšších kruzích nacistické strany o třicet let později. Dalším nacistickým zvykem převzatým z Wandervogelu byl pozdrav „Sieg Heil“, který byl prvotní formou pozdravu, populární mezi skautskou mládeží. Během první světové války se největším hrdinou Německého hnutí mládeže stal Gerhard Rossbach, popisovaný historikem Robertem G. L. Waitem jako „sadista, vrah a homosexuál“, Rossbach byl „nejdůležitějším pomahačem mládežnického hnutí v době před Hitlerem“ (Waite, 1969: 210). Co je však důležitější, Rossbach byl mostem mezi Wandervogelem a nacistickou stranou.

V neklidných dnech, které následovaly po porážce Německa v první světové válce byl Gerhard Rossbach jedním z mnoha někdejších důstojníků umístěných ve velení jednotek Freikorpsu. Tyto neoficiální pomocné jednotky byly určeny k obcházení limitací německé armády ustanovené spojenci. Rossbach zorganizoval jednotky Freikorpsu nazývané Rossbachs Sturmabteilung (Rossbachovy útočné oddíly). Rossbach také vybudoval největší poválečnou mládežnickou organizaci zvanou Schilljugend (Schillova mládež) na počest slavného pruského vojáka. V knize Černý Sbor (The Black Corps) historik Robert Lewis Koehl uvádí, že Rossbachovy útočné oddíly a Schilljugend „byli známí tím, že nosili hnědé košile, původně určené německým koloniálním jednotkám, které získaly z armádních skladů“ (Koehl:19). Tyto útočné oddíly brzy vešly ve známost jako nacistické hnědé košile. Konrad Heiden, Hitlerův současník a přední autorita stran historie nacismu, napsal že Freikorps „byl šlechtírnou perverze“a že „Rossbachova jednotka byla zvláště hrdá“ na svou homosexualitu (Heiden:295). Rossbachovým pobočníkem byl Edmund Heine, známý svou schopností obstarat chlapce na sexuální orgie. Ernst Röhm, získán Rossbachem pro homosexualitu, později velel nacistickým Útočným oddílům, které byly známějším pod zkratkou SA.

Moc v pozadí Trůnu

Zatímco dnes je Adolf Hitler považován za centrální postavu nacismu, v době, kdy byla nacistická mašinérie poprvé zformována, byl méně důležitým hráčem. Jejím prvním vůdcem byl Ernst Röhm. Homosexuální historik Frank Rector píše, že „Hitler byl v mnoha ohledech Röhmovým chráněncem“ (Rector: 80). Röhm byl v německé armádě kapitánem. Hitler byl pouhým desátníkem. Po první světové válce byl Röhm vysoce ceněn v podzemním nacionalistickém hnutí, které plánovalo svrhnout výmarskou republiku a pracovalo na jejím podvrácení pomocí úkladných vražd a terorismu. V knize Řád Smrtihlava (The Order of the Death‘s Head) autor Heinz Hohne píše, že Röhm potkal Hitlera na setkání socialistické teroristické skupiny Železná pěst a „viděl v Hitlerovi toho demagoga, kterého potřeboval pro zmobilizování masové podpory pro svou tajnou armádu“ (Hohne:20). Röhm který vstoupil do Německé dělnické strany před Hitlerem, s ním spolupracoval na převzetí vzrůstající organizace. Hitler se stal, s Röhmovým krytím, prvním předsedou strany v roce 1921 (ibid:21) a změnil její jmeno na Národně socialistická německá dělnická strana. Brzy na to se Rossbachovy oddíly staly jejím ozbrojeným křídlem. Ve své klasické publikaci Vzestup a pád Třetí Říše (The Rise and Fall of the Third Reich) autor William Shirer píše, že Röhm byl „zavalitý voják s prasečíma očkama a býčí šíjí … a, jako mnoho prvních nacistů, homosexuál.“ (Shirer:64). Rector píše:

Nebyl tím nejvýznačnějším, nejznámějším ze všech homosexuálu oslavovaný nacistický vůdce Ernstr Röhm, ten mužský a mužný šéf SA, ten kámoš Adolfa Hitlera na začátku jeho politické kariéry? Hitlerův vzestup ve skutečnosti závisel na Röhmovi a každý to věděl. Röhmova gayská zábava a hrátky nebyly žádným tajemstvím; jeho milostné nájezdy do gay barů a tureckých lázní byly notoricky známé. Jakkoliv mohly být protihomosexuální sentimenty heterosexuálních nacistů vyslovovány, stejně byly více než mimo realitu vysoce viditelného, spektakulárního a homosexuálního Röhma. Jestliže byly uvnitř SA a hnutí občasné potyčky a šarvátky stran „všech těch homoušů“ a nějaké protigayské výbuchy hněvu, homsexuální nacisté se cítili více-méně bezpečně v lůně Strany. A pak, tím kdo v nacistické straně vládl největší mocí po Hitlerovi byl Röhm. (Rector:50f).

Zrazuje tak své kořeny „Drsňáka“ z hnutí za práva gayů, Röhm pohlížel na homosexualitu jako na základ nové společnosti. Louis Snyder píše, že Röhm „zamýšlel společenský řád, ve kterém bude homosexualita považována za vzor vyššího chování… chlubil se svou homosexualitou na veřejností a trval na tom, aby to jeho kamarádi dělali také. Co bylo podle Röhma potřebné, byla hrdá a arogantní banda, která se může rvát, popíjet, vybíjet okna, zabíjet a masakrovat. Heterosexuálové v jeho očích nebyli pro tohle tak dobrými adepty jako praktikující homosexuálové“ (Snyder:55). „Principiální funkcí této polovojenské organizace,“ píše historik Thomas Fuchs, „bylo mlácení každého, kdo odporoval nacistům a Hitler věřil, že to je nejlepší práce pro homosexuály“ (Fuchs:48f).

Oblíbeným místem setkávání SA byl „gay“ bar Bratwurstglockl v Mnichově, kde měl Röhm rezervovaný stůl (Hohne:82). Byla to ta samá hospoda, ve které se udály první meetingy nacistické strany (Rector:69). V Bratwurstglocklu se Röhm a jeho společníci – Edmund Heines, Karl Ernst, Ernstův partner kapitán Rohrbein, kapitán Petersdorf, hrabě Ernst Helldorf a další – scházeli, aby plánovali strategie. Toto byli muži, kteří iniciovali nacistickou kampaň zastrašování a teroru. Všichni byli homosexuálové (Heiden:371).

Vskutku, homosexualita byla vším, co kvalifikovalo mnoho z těchto mužů do jejich funkcí v SA. Heinrich Himmler si na to později stěžoval: „Nepředstavuje pro nacistické hnutí nebezpečí, jestliže může být řečeno, že nacističtí vůdcové jsou voleni ze sexuálních příčin?“ (Gallo:57). Himmer nebyl ani tak odpůrcem homosexuality samotné jako spíš skutečnosti, že lidem bez kvalifikace byly přidělovány vysoké posty na základě jejich homosexuálních vztahů s Röhmem a jinými. Tak například SA Oberguppenführer Karl Ernst, militantní homosexuál, předtím než vstoupil do SA byl hotelovým vrátným a číšníkem. „Karl Ernst, jemuž ještě není ani 35 let,“ píše Gallo, „velí 250 000 mužů… je prostě sadista, obyčejný kriminálník, přetvořený v odpovědného důstojníka“ (ibid.:50f)

Tato podivná známka protekce byla puncem SA. Do roku 1933 vzrostly SA tak, že byly větší než německá armáda, ale Vikingkorps (Důstojnický sbor) zůstal téměř výlučně homosexuální. „Röhm jako vůdce 2 500 000 členů SA,“ píše historik H.R. Knickerbocker, „se obklopil štábem úchylů. Jeho velitelé, muži v hodnostech Gruppenführer nebo Obergruppenführer, velící jednotkám několika set tisíc lidí, byli téměř bez výjimky homosexuálové. Jestliže důstojník SA nebyl homosexuál, neměl žádnou šanci na povýšení“ (Knickerbocker:55).

Helénský ideál maskulinní homosexuální nadřazenosti a militarismu, dříve zastávaný GE, byl v SA plně realizován. „Byl tam velmi maskulinní druh homosexuality,“ píše homosexualistický historik Alfred Rowse. „žili v mužném světě bez žen, ve světě táborů a pochodování, shromažďování a sportu. Měli své vlastní metody relaxace a Mnichovské SA jimi byly známé“ (Rowse:214). Podobnost SA Freidlanderovu a Brandovu snu o oživení helénského snu není náhodná. V knize Gay American History, Jonathan Katz píše, že Röhm byl prominentním členem Společnosti pro lidská práva, odnože GE (J.Katz:632).

Zmíněné „relaxace“ o kterých Rowse referuje byly, samozřejmě, homosexuální aktivity (často pederastické) pro které byly SA a GE známé. Hohne píše, že Röhm „použil SA k jiným než čistě politickým cílům… Peter Granninger, který byl jedním z Röhmových partnerů… a získal krytí v tajné sekci SA. Za měsíční plat 200 říšských marek dodával Röhmovi nové přátele, jeho hlavním lovištěm byla mnichovská střední škola Geisela; z této školy rekrutoval minimálně jedenáct chlapců, které napřed vyskoušel a pak vzal k Röhmovi“ (Hohne:82).

Hitlerovy homosexuální kořeny

V roce 1945 vydal židovský historik Samuel Igra knihu Německá národní neřest, kde byla homosexualita nazvána jedovatým proudem, který protékal srdcem nacismu. (Ve dvacátých a třicátých letech byla homosexualita v Evropě známá jako „německá neřest“ kvůli zhýralostem za výmarské republiky.) Igra, který utekl z Německa v roce 1939, tvrdí, že Hitler „byl prostitutem ve Vídni v době svého tamějšího pobytu v letech 1907 – 1912 a praktikoval to samé povolání v Mnichově v letech 1912 – 1914“ (Igra:67). Desmond Seward, v knize Napoleon a Hitler, tvrdí, že Hitler je na seznamu homosexuálů ve vídeňských policejních záznamech (Seward: 299). Těmto tvrzením nahrává fakt, zaznamenaný Walterem Langerem, že během těchto let Hitler „žil ve vídeňské ubytovně, známé (tím), že v ní žilo mnoho homosexuálů“ (Langer: 192). Rector píše že Hitler jako mladý muž byl často nazýván „der Schöne Adolf“ (krásný Adolf) a že později jeho vzhled „byl také zčásti nápomocný k tomu, aby získal peněžní podporu od okruhu bohatých gayských kamarádů Ernsta Röhma“ (Rector:52).

Langer jakožto psychiatr, byl v roce 1943 pověřen spojenci, aby připravil podrobnou psychologickou studii Hitlera. Jeho zpráva, která byla držena v tajnosti 29 let, byla vydána v knižní podobě v roce 1972 pod názvem Mysl Adolfa Hitlera. Langer píše, že Hitler byl jistě koprofilem (osoba sexuálně vzrušivá lidskými exkrementy) a mohl praktikovat homosexualitu jako dospělý. Cituje svědectví Hermanna Rauschinga, někdejšího Hitlerova důvěrníka, který „řekl, že potkal dva chlapce, kteří tvrdili, že jsou Hitlerovi homosexuální partneři, ale jejich svědectví může sotva mít nějakou hodnotu. Pravděpodobnější“ dodává Langer, „by mohly být narážky Alberta Förstra, Gdaňského diktátůrka, v konverzaci s Rauschingem. Avšak i zde se zmiňuje pouze o Hitlerově impotenci stejně jako heterosexuální vztahy jsou, bez toho aniž by vlastně řekl, že si provozuje homosexualitu. Je pravděpodobné, že Hitler říká Försterovi „Bubi“, což je běžná přezdívka užívaná u homosexuálů když hovoří se svými partnery. To samotné ale není adekvátním důkazem toho že by skutečně provozoval homosexuální praktiky s Försterem, o kterém je známo, že je homosexuál“ (Langer:178). Avšak, píše Langer, „I dnes, Hitler čerpá sexuální potěšení z pohledu na mužská těla a pobývání ve společnosti homosexuálů“ (Langer:179). A mimo jiné, Hitlerovým nejoblíbenějším hrdinou byl Fridrich II. Veliký, dobře známý homosexuál (Garde:44).

Podobně jako Langer, Waite také váhá, zda označit Hitlera za homosexuála, ale cituje z nepřímých důkazů, že homosexálem byl

Je pravdou, že Hitler byl blízce spřízněn z Ernstem Röhmem a Rudolfem Hessem, dvěma homosexuály, kteří patřili mezi těch několik málo lidí, s kterými si tykal. Z toho však nelze vyvozovat, že by proto sdílel i sexuální orientaci svých přátel. Nicméně, během doby, kdy pobýval s Hessem v Landsbergu, se velmi  sblížili. Když Hitler opustil vězení, dělal si starosti o svého přítele, který zde značně chřadl a hovořil o něm něžně, užívaje rakouské zrdobněliny: „Ach mein Rudy, mein Hesserl, to je strašné pomyšlení, že tam pořád ještě je.“ Jeden z hitlerových sluhů, Schneider, se sice o tom vztahu přímo nevyslovil, ale shledával divným, že kdykoliv Hitler dostal dárek, který semu líbil, nebo nakreslil architektonický výkres, který ho těšil, utíkal ho ukázat Hessovi – který byl v homosexuálních kruzích znám jako „Fräulein Anna“ – jako malý chlapec, co utíká ukázat mamince, co pěkného dostal… A konečně je zde nikoliv usvědčující ale zajímavá skutečnost, že jednou z Hitlerových cenností byl rukou psaný milostný dopis, který napsal král Ludwig II. Svému sluhovi (Waite, 1977:283f).

Pokud byl Hitler homosexuálem, jistě jím nebyl výlučně. Minimálně se čtyřmi ženami – včetně své neteře – se kterými Hitler měl sexuální kontakt, ačkoliv tyto vztahy nebyly normální. Jak Waite, tak i Langer tvrdí, že jeho sexuální styky se ženami zahrnovaly údajně koprofilní perverzi, stejně jako jiné extrémně ponižující formy masochismu. Není bez zajímavosti, že všechny čtyři ženy poté, co prodělaly sexuální styk s Hitlerem, se pokusily o sebevraždu. Dvě z nich úspěšně (Langer:175f).

Homoerotické bratrstvo

Ať už se Hitler osobně angažoval v homosexuálních vztazích či ne, existují důkazy o tom, že se vědomě a cíleně obklopoval praktikujícími homosexuály od mládí. Podobně jako Röhm, Hitler zřejmě preferoval homosexuály jako své společníky a spolupracovníky. Navíc k Röhmovi a Hessovi, dvěma ze svých nejbližších přátel, doplnil na klíčové posty známé nebo údajné homosexuály. Rector se, coby revizionista „Holokaustu gayů“, pokouší zpochybnit zdroje, které nacistickým vůdcům přisuzují homosexualitu, ale nakonec píše, že:

Baldur von Schirach, vůdce Hitlerjugend, byl údajně bisexuál; Hitlerův právní zástupce, Říšský ministr spravedlnosti, řeznický Guvernér Polska a veřejný odpůrce gayů Hans Frank byl prý homosexuál; Hitlerův pobočník Wilhelm Bruckner byl údajně bisexuál; … Walter Funk, říšký ministr hospodářství (a Hitlerův osobní finanční poradce) byl často nazýván „notorickým“ homosexuálem …nebo, jakožto žárlivý předchůdce Funka, Hjalmar Schacht pohrdavě tvrdil, Funk byl „neškodný homosexuál a alkoholik;“ …Hermann Göring se rád převlékal do ženských šatů a líčil makeupem; a tak dále, a tak podobně (Rector:57).

Igra, který sebevědomě tvrdí, že nad muži jsou homosexuálové, cituje ještě jiné Hitlerovy pomocníky a blízké přátele, kteří byli známí svou homosexualitou. Tvrdí, že například Hitlerův šofér a jednu dobu osobní tajemník Emile Maurice byl homosexuál, stejně jako autor pornografie Julius Streicher, který „původně byl učitelem, ale byl propuštěn norimberským školským úřadem a následně obžalován z pedofilie“ (Igra:72f). Pedofilní sklony šéfa SS Heinricha Himmlera byly nafilmovány nacistickým filmařem Walterem Frenzem (Washington City Paper, 4. dubna 1995). Reinhard Heydrich, strůjce prvního pogromu – totiž Křišťálové noci – a táborů smrti, byl homosexuál (Calic:63). Richard Grunberger ve své knize Dvanáctiletá Říše vypráví o večírku pořádaném ministrem propagandy Josephem Goebblesem, který vyústila v homosexuální orgie (Grunberger:70). Aktuální biografie Alberta Speera, kterou napsala Gitta Sereny, vypráví o „homo-erotickém (nikoliv sexuálním) vztahu“ mezi Speerem a Hitlerem (Newsweek, 30. října 1995). Langer poznamenává, že Hitlerovi osobní strážci byli „ vždy téměř na sto procent homosexuálové“ (Langer:179). Hitlerovy pozdější výroky proti homosexualitě nikdy nepasovaly do jeho intimního života – sexuálního či jiného – který vedl s muži, které znal a přijímal jako homosexuály.

Ve světle toho, co už bylo řečeno, není žádným překvapením, že mnoho z těch idejí, které Hitlera ovlivnily, byly také homosexuální. Mistry mezi těmito okultisty byli Jorg Lanz Von Liebenfels a Guido von List. V roce 1958 vydal rakouský psycholog knihu Der Mann der Hitler die Ideen gab (Muž který dal Hitlerovy své nápady), ve které označujě Lanze za pravého „otce“ nacionálního socialismu. Lanz byl původně cisterciáckým mnichem, který byl exkomunikován pro homosexualitu (Sklar:19). Poté, co byl vyloučen z kláštera, založil okultní řád s názvem Ordo Novi Templi neboli Řád nového chrámu (ONT). Tento řád byl odnoží Ordo Templi Orientis, který praktikoval rituály tantrického sexu (Howard:91).

Na štědrý den roku 1907, mnoho let předtím, než se stala symbolem Třetí Říše, Lanz a další členové ONT vztyčili prapor se svastikou na hradě, který Lanz sehnal jako sídlo řádu (Goodrick-Clarke:109). Lanz zvolil svastiku, protože to byl prastarý symbol Wotana, boha bouří (Cavendish:1983). (Wotan, coby inspirace Sturmabteilungu (Sturm = jednak útok, jednak bouře pozn. překl.), byl teutonským ekvivalentem Baala z biblického Starého zákona a Dia z řecké mytologie). Waite tvrdí, že Hitler se od Lanze dozvěděl, že většina jeho oblíbených hrdinů historie byla také „praktikujícími homosexuály“ (Waite, 1977:94f).

Zpochybňování revizionismu „gay holokaustu“

Revizionisté „gay holokaustu“ tvrdí, že Hitlerův nástup na místo kancléře je počátkem hlokaustu homosexuálů v Německu. Například, v knize Růžový trojúhelník, autor Richard Plant píše: „Po letech frustrace … Hitlerovy SA nyní měly příležitost smést své nepřátele: ty slabé, ty mdlé, slabomyslné, epileptiky, homosexuály, Židy, cikány, komunisty. To byly obětní beránci určení k pronásledování. To byli ti „kontragenici“ kteří měli být bez milosti odstraněni, aby byla zajištěna čistota árijské rasy. (Plant:51). Rector, další z revizionistů, tvrdí podobně: „Hitlerova homofobie byla skrytá do let 1933 – 1934, kdy gayové začali nepřátelsky ovlivňovat jeho myšlenku Nového Řádu, ze které pak vzniklo prosté řešení vyvraždit je všechny najednou“ (Rector:24). Skutečností však je, že homosexuálové nebyli nikdy nacisty masově vyvražďováni, nebo smeteni bez milosti. Přesto, mnoho homosexuálů bylo pronásledováno a někteří zemřeli v nacistických pracovních táborech. Co je ovšem pravdy na nacistickém pronásledování homosexuálů? V historii nacismu je několik incidentů, které jsou často citovány jako důkazy „gay holokaustu“. Tyto incidenty zahrnují série tvrdých prohlášení a opatření proti homosexualitě od Hitlera a Himmlera, rozpuštění Institutu sexuálního výzkumu v Belníně, Röhmovu čistku (též známou jako „Noc dlouhých nožů“) a internace homosexuálů v pracovních táborech.

Právní norma proti homosexuálnímu chování existovala v Německu řadu let před nacismem jako paragraf 175 říšského trestního zákoníku: „Muž, který se dopustí trestné obscénní činnosti s jiným mužem, nebo s tím, kdo se takové činnosti ochotně účastní, bude potrestán vězením“ (Burleigh a Wipperman:188). Když se Hitler dostal k moci, použil tento zákon jako nástroj k vystopování a ztrestání těch homosexuálů, kteří, podle slov jedné z obětí „bránili výmarskou republiku a kteří se snažili zastavit hrozbu nacismu“(ibid.:183). Později byl zákon rozšířen a použit jako pohodlný nástroj k pochytání jiných odpůrců režimu.

V únoru roku 1933, Hitler zakázal pornografii, homosexuální bary a lázně, a skupiny, které prosazovaly „práva gayů“ (Plant:50). Tento dekret, znamenal celkové potlačení homosexuální aktivity v Německu, ale v praxi sloužil, jako jiné prostředky, k nalezení a odstranění protinacistických skupin a jedinců. „Hitler,“ připouští Oosterhuis a Kennedy,“použil trestnost homosexuality primárně jako prostředek k eliminaci politických oponentů jak uvnitř tak vně strany“ (Oosterhuis a Kennedy: 248).

Maskulinní homosexuálové v nacistickém vedení tuto politiku prosazovali selektivně pouze proti svým nepřátelům, nikoliv proti všem homosexuálům. Dokonce i Rector se kloní k této perspektivě, cituje tu skutečnost, že dekret „nebyl uplatněn ve všech případech“ (Rector:66). Jiným znamením, je pronacistická Společnost pro lidská práva (SLP), fungovala v německé společnosti několik let po vydání dekteru. V knize Rasový stát, Michal Burleigh a Wolfgang Wippermann připomínají, že Röhm byl vedoucím členem SLP; a víme od Anthony Reada a Davida Fishera, že SLP byla v Německu aktivní i v roce 1940 (Read a Fisher:245). Navíc, Oosterhuis a Kennedy píší, že „přesto, že byl znám jako gay aktivista, (Adolf) Brand nebyl nacisty zatčen“ Oosterhuis a Kennedy:7). Některé s Brandových záznamů byly nacisty zkonfiskovány ve snaze shromáždit všechny potenciální sebeusvědčující důkazy.

V roce 1935 byl paragraf 175 doplněn paragrafem 175a který kriminalizoval jakýkoliv typ chování, který by mohl indikovat homosexuální sklony či touhy (Burleigh a Wipperman: 190). (Zajímavostí je, že nová trestní norma stran homosexuality neobsahovala slovo „nepřirozený“ v definici – Riesman 1994:3) Tento nový zákon poskytl nacistům obzvláštně silnou právní zbraň proti jejich nepřátelům. Už asi nikdy nezjistíme, kolik ne-homosexuálů bylo obviněno na základě tohoto zákona, ale je nepochybné že nacisté užívali falešných obvinění z homosexuality, aby ospravedlnili zadržování a věznění mnoha svých oponentů. „Zákon byl formulován tak volně,“ píše Steakley, „že mohl být a byl aplikován na heterosexuály, které nacisté chtěli odstranit.. zákon byl také opakovaně používán proti katolickým duchovním“ (Steakley:111). Kogon píše, že „Gestapo mělo připraveno obvinění z homosexuality, pro případ, že by nebylo schopno najít jinou záminku k procesu s katolickými kněžími a vytrvalými kritiky“ (Kogon:44).

Obvinění z homosexuality bylo pro nacisty pohodlným nástrojem zbavování se politických nepřátel, protože bylo obtížné se proti němu obhájit a velmi snadné jím ospravedlnit rozsudek před veřejností. Protože ještě dlouho před nacismem žili homosexuálové většinou podloudné životy, nebylo neobvyklé, že odhalení jejich chování bylo pro jejich komunity překvapením, když se stalo policejní záležitostí. Neznamená to ovšem, že skuteční homosexuálové nebyli pod tímto zákonem pronásledováni. Mnoho z nich bylo. Ale zákon byl používán selektivně proti „Femům“. A i když byli v ohrožení, mnoho femininních homosexuálů, zvláště ti v umělecké obci byli pod ochranou nacistických vůdců (Oosterhuis a Kennedy:248). Plant píše:

Nejznámějším příkladem je herec Gustaf Grundgens… Bez ohledu na to, že jeho homosexuální aféry byly stejně proslulé jako ty Röhmovy, Göring ho jmenoval režisérem Státního divadla … (a) 29. října 1937… Himmler radil, aby herci a jiní umělci byli zatýkání za prohřešky proti paragrafu 175 pouze s jeho osobním svolením, pakliže je policie nechytí při činu (Plant:116).

Je zde ještě jeden důvod, proč nacisté zatýkali homosexuály a dělali razie i v domovech jejich zastánců. Hledali inkriminující důkazy proti sobě samým (nacističtí vůdcové). Udavačské dopisy od někdejších partnerů a prostitutů byly v Německu běžné. „Homosexuálové byli udavačstvím velmi zranitelní, pro což měla homosexuální komunita název Chanteure,“ píší Burleigh a Wippermann. „Udavačství a hrozba prozrazení veřejnosti mnohdy měla za následek sebevraždy či pokusy o ně“ (Burleigh a Wippermann:184). Nacističtí vůdcové o tomto fenoménu věděli. Igra informuje, že Heinrich Hoffman, oficiální nacistický fotograf získal svůj post použitím informace o Hitlerově perverzi stran jeho (Hoffmanovy) dcery a udal budoucího Führera (Igra:74). Heiden hovoří o jiné příhodě, kdy Hitler koupil celou sbírku politických spisů, aby získal zpět dopis své neteři, ve kterém otevřeně psal o svých „masochistických a koprofilních sklonech“ (Heiden:385). Jakmile se však dostal k moci, měl už k dispozci jiné způsoby řešení těchto problémů.

Dokončení v druhé části.