(ne)dotknutelná pravopisná norma

Mezi českým lidem panuje jakási, dosti mylná představa, že jazykověda má jediný úkol, a sice ten, že zkoumá to, jak se správně píše, a střeží pravopis jako oko v hlavě. To je představa na hony pravdě vzdálená. Když někdo navrhne pravopisnou reformu, většina národa bude do krve bránit ten stávající, přestože je tam děsná fůra zbytečností a každý z nás s tím má občas problémy, žejo, nevíme, kam vrtnout čárku, s jakým y/i a s/z se něco píše…

Všichni nejspíš máme jakési trauma ze základních škol, kdy nás učitelky týraly vyjmenovanými slovy, tvrdými souhláskami apod. Problém je v tom, že čeština jakožto jazyk s relativně malým počtem mluvčích má pouze jeden spisovný standard, což jiné jazyky, jako třeba angličtina, nemají. “Spisovná angličtina” je dosti humorný pojem, protože standardů spisovnosti je v angličtině celá řada (britský, americký, australský, jihoafrický, kanadský…) a přece komunikace v tomto jazyce nevázne. V japonštině dokonce existuje několik druhů písma a nějaké extrovní problémy s tím nemají. Jenom u nás platí jakési pravidlo o nedotknutelnosti svaté spisovné normy. Já jsem pro změnu, která pochopitelně bude zpočátku nezvyklá, ale ve výsledku by byla celkem užitečná. Jednak by přiblížila řeč psanou řeči mluvené, čímž by ctila slovanský charakter češtiny a její tendenci k více fonologickému pravopisu a jednak by si mluvčí češtiny nemuseli lámat hlavu nad celou řadou problémů, které musí řešit teď. A co že by ta změna zahrnovala?

1. zrušení měkkého a tvrdého i/y. namísto 4 písmen i/í, y/ý by byla pouze 2: i/í.

Důvod: v češtině se zhruba 300 let ve výslovnosti měkkost popř. tvrdost i/y nerozlišuje (narozdíl od polštiny a ruštiny, kde to má svůj význam) a nemá vliv na význam slov. Slovo “maminka” i “mamynka” mají ten samý význam ať už to i vyslovíme nebo napíšeme jakkoliv. U slov, která zní stejně, nám jejich význam pomáhá odlišit kontext: já jsem tam byl – slovo tam nám signalizje být = existovat, naproti tomu já jsem ho bil – slovo ho nám naznačuje, že nepůjde o existenci ale o akt násilí. Navíc bil/byl a bít/být jsou jediné dva tvary, které mají tyto slovesa shodné. Nebo: mít majetek / mýt si ruce. O tom, že mít majetek neznamená ho čistit nýbrž vlastnit, víme proto, že jde o ustálenou frázi (majetek se zpravidla vlastní), navíc sloveso mýt má většinou zvratné si, nebo se a vyskytuje se s předponami: umýt auto, omývat břehy. naproti tomu mít má zvratné se jenom ve frázi mít se dobře (mýt se dobře je taky možné, řada lidí se myje dobře, ale rozhodně to není ustálená fráze).

Výhody: odpadl by problém s vyjmenovanými slovy – žádná by totiž nebyla. Rovněž by odpadl problém s měkkými a tvrdými souhláskami, po všech by se psalo i stejně, tzn žádné di, ti, ni a dy, ty, ny, ale zcela jasně: ďi, ťi, ňi a di, di, ni – tedy např. diktát, diktatura, dikobraz by se vyslovovalo stejně jako dím (=dým), díchat, nít (=nýt), ti (=ty) a měkkou výslovnost by nám jasně signalizovalo ď,ť a ň: ťi, ňit, ďíže. Pravda, u slov jako být/bít a mýt/mít by nám občas vyvstal trošku zmatek, ale není to nic, čemu by se nedalo přivyknout.

2. zrušení ů. Dlouhé u by se značilo jediným písmenem ú.

Důvod: dvojhláska uo, ze které ů vzniklo, už v češtině není dobré tři století. Ano, dříve tam byla, třeba ve slově kuoň, duom, buoh, ze kterých vzniklo kůň, dům, bůh. V druhém pádě množného čísla u substantiv mužského rodu vzniklo zkrácením původní koncovky -uov: páni – bez pánuov, lesy – bez lesuov, dnes páni – bez pánů, lesy – bez lesů. V současnosti se na školách učíme, že ú se píše na začátku slov a ů ve všech ostatních výskytech, ALE když je tam předpona, píšeme ú s čárkou: úplný – neúplný atd. Kdybychom měli jediné dlouhé ú, nic z toho bychom se nemuseli učit a vyslovuje se to naprosto stejně: dúm, kúň, bez pánú.

3. změna pravidel pro psaní s/z.

Důvod: je v tom guláš. Znělost s a z na začátku slov při výslovnosti stejně podléhá asimilaci s tou souhláskou, která je před předponou. To znamená, že zkušenost, zpitý, zfetovaný, zkopaný stejně vyslovujeme jako skušenost, spitý, sfetovaný, skopaný a naproti tomu sbírka, shrabat, shromážit vyslovujeme jako zbírka, zhrabat, zhromáždit a nebo naopak neznělé s mění při výslovnosti h v ch: schrabat, schromáždit. zastávám názor, že nejvhodnějším pravidlem by bylo psát s a z na začátku slov podle toho, jestli je násedující souhláska znělá nebo neznělá, jako to je ve slovenštině, takže potom by se psalo: skušenost, spitý, sfetovaný, skopaný a zbírka, zhrabat, zhromáždit.

Zdá se vám to nezvyklé? Tak si zkuste přečíst jednu zprávu upravenou podle těch tří pravidel, a když ji dočtete do konce bez nějakého vážného nedorozumění, vězte, že byste si jistě zvykli:

Mrtvích motorkářú přibívá. Řidičáki pro mladé spřísňí

Praha – Mladím lidem se bude húře získávat řidičskí prúkaz na motorki, především na silné stroje. Ministerstvo dopravi chistá změnu, jejímž cílem je sňížit počet mrtvích motorkářú na silňicích především mezi neskušeními řidiči. Posune se například věk, kdi se mohlo poprvé usednout na první slabí motocikl, a to z 15 na 16 let. Spřísňí se i získáváňí řiďičáku na nejsilnější stroje. “Předpokládáme, že změni začnou plaťit v prúběhu roku 2010,” řekl Aktuálně.cz mluvčí ministerstva dopravi Karel Hanzelka. Dodal, že spřísněňí pravidel pro mladé motorkáře požaduje Brusel po všech členskích státech. České ministerstvo dopravi se s plánem stotožňuje. “Souhlasíme s ťím,” konstatoval mluvčí.

Motorkářú zahine 5x víc než řiďičú osobňích aut

Policejňí statistiki dokazují, že motorkáři zaviňí přibližně pětkrát víc smrtelních nehod než řiďiči osobňích aut. Zaťímco na ťisíc havárií vloňi zemřelo 38 motorkářú, u řiďičú osobákú to bilo sedm liďí. “V Evropě jsme na tom nejhúře,” řekl Aktuálně.cz Jaroslav Hořín, expert na bezpečnost silňičňího provozu. Nejrizikovější skupinou mezi motorkáři jsou podle ministerstva dopravi právě mlaďí lidé. Například jen pražšťí záchranáři hlásili od počátku roku do 20. května čtiřicet pět úrazú motorkářú. Ve srovnáňí se stejním obdobím loňského roku, kdi jich bilo dvaadvacet, to je více než dvojnásobek.

Prvňí motorka až v šestnácťi

Plánovaná změna v získáváňí řiďičského průkazu na motorki počítá s ťím, že stroje budou rozděleni do několika kategorií podle víkonu. Skupina AM zahrnuje malé motorki o maximálňí richlosťi 45 kilometrú v hoďině. Dosud může na takovém stroji jezďit už patnácťiletí řiďič, napříště bi se měla věková hraňice posunout o rok nahoru. Druhá kategorie má označeňí A1. Patří mezi ně motorki s maximálňím objemem 125 kubickích centimetrú a o maximálňím víkonu 11 kilowatt. I na těchto strojích se bude moci jezďit minimálně od šestnácťi let. Třeťí skupina A2 zahrnuje motorki s maximálňím víkonem 35 kilowatt, kde bude základňí podmínkou dosažeňí osmnácťi let věku.

Nejsilnější stroje pro skušenější řiďiče

Chistá se i zavedeňí zcela nové kategorie s označeňím A, kam budou patřit nejsilnější motorki. Abi mohl zájemce získat řiďičskí prúkaz, musí splňit jednu ze dvou podmínek. Buď mu musí bít minimálně 20 let a zároveň mít dva roki řiďičák na slabší stroje v kategorii A2, anebo na slabší motorce nejezďil, ale musí mu bít minimálně 24 let.

A k tomu všemu dodávám: berte to jenom jako návrh k diskusi a zamyšlení, nikoliv – jak je v kraji zvykem – jako něco, co by mělo být svatosvatě dodržováno!!!