Otroci krve, kapitola I.

Rozhodl jsem se, že zde uveřejním novelu Otroci krve. Bude se tak dít na pokračování po jednotlivých kapitolách. Tohle je první z nich.

Kapitola I.

To je zase věc. Pátrali jsme po něm jak magoři dobrých 5 let a teď, když ho konečně najdem, tak je mrtvý a nikdo nic neví. A k tomu ještě ta moje únava, či co. Pět kroků k polici, otočka a pět kroků ke zdi, otočka a zase pět kroků k polici. Jako ta puma v zoologické zahradě. Musím to schéma nějak narušit.

Anna Lužná vybočila ze své vychozené stezičky mezi policí a zdí naproti, aby si sedla ke stolku, nahmátla sklenici, upila, po chvíli nervózně vstala, rozhlížela se a znovu se vrátila k zaběhnutému chození sem a tam. Tichem pokoje se občas mihnul slabý šelest jejích bosých nohou při ledabylém našlápnutí na koberec. Skoro vždycky to bylo na třetí krok v každém směru.

Všechno to pohodlí mi ubližuje. Cítím, jak měknu. Stehna už mám jak ze sejra. Kdyby se na mě podíval Smog, už jenom těžko by uvěřil, že jsem byla schopná běžet s větrem o závod. Ach jo. Chtěla bych se někam rozběhnout a bojovat. Někoho zmlátit a schytat přitom pár hnusných ran. Chtěla bych zase jednou být zbitá a vyčerpaná skutečnou námahou a ne tím, že jenom žvaním a spím. A koven je na tom nějak podezřele dobře. Nechce se mi to líbit. Jakoby se mělo něco přihodit. Něco hodně nepěkného. Poslední vítězná bitva s Ventegalem pro nás byla tak snadná jako kopnutí do mrtvoly. Že by to skutečně vzdali a odešli? Že by skutečně nastal mír? Protože je jasné, že dokud Ventegal existuje, mír tady nikdy nebude. Nebo alespoň dokud někdo neodstraní Berta Ventegala od koryta, což se jen tak nestane. A véarat usíná na už dost starých a podivných vavřínech. Tak nějak věříme, že jsme si už zajistili bezpečí a že ze strany Ventegalu nám už nic nehrozí. Děláme tu samou chybu jako před pěti staletími: otupujeme, ochabujeme a víra v nepodložené, ale velmi toužené věci převažuje nad snahou je prověřit. To není dobré.

Nakonec se zastavila na prostředku cesty k polici a spontánně se vrhla na pohovku jako šestnácitletá holka, která právě dorazila ze své první pařby. Lehla na záda a založila si ruce pod hlavou.

A Kalsia včera někdo sundal. Na první pohled se to jeví jako dobrá zpráva. Karel Nebranský, v podsvětí známý jako Kalsius, strůjce nejhorší války v Zámoří doprovázené řízenou genocidou obyvatel Republiky, válečný zločinec, zrádce armonstva a jeho idejí, masový vrah, a pro nás hlavně spojenec Ventegalu a vůbec zlý člověk, který po válce unikl před spravedlností a do včerejška se před ní skrýval, je mrtev. Radujme se, veselme se. Tedy, běžní občané Republiky se veselit mohou. My moc ne. Byli jsme to my, kdo ho měl včera sundat. Byli jsme na to najati a bylo nám za to předem velmi štědře zaplaceno. A přišli jsme s křížkem po funuse, s dřívím do lesa, s pivem do hospody, s kulkou do rány v hlavě, kde už dávno vězí jiná a svoji úlohu tam za nás velmi dobře splnila.

Kdo ví, co se v té jeho tajné dílně stalo. Doslova. Kdo to ví? Nenašli jsme žádnou stopu, které bychom se mohli chytit. Absolutně nic. Jak potom dát tomu, kdo nám vyfoukl kšeft, najevo, že má s námi problém, když nezanechal nic, co by nás k němu dovedlo?! Smog zuří, vím to. Ještě že ho mám, protože kdyby břemeno velení leželo jenom mně, asi by už šlo všechno do kytek. Cítím jak jsme bezzubí. Jako bychom se snažili střelbou z pistole rozehnat oblak jedovatého plynu, který se na nás nezadržitelně valí. Možná ho oddělal sám Bert Ventegal. Sice by to pro něj znamenalo ztrátu velmi cenného spojence, především na poli technologie, ale k podobným činům ve svém předlouhém životě už sáhl mnohokrát.

Anna se posadila a chvíli nehnutě zírala oknem ven na střechu protějšího domu. Připadlo jí, že se na ní něco pohnulo. Měsíc nad městem svítil tak silně, že bylo možné při tomto světle číst noviny či knihu. Lehký vánek z pootevřených dveří na balkón se přenal pokojem. Anna dopila svou sklenici večerního vyprošťováka. Dost bylo dumání nad věcmi. Nejvyšší čas pustit se do práce.

*

„Dobrý večer.“

Ten hlas prořízl ticho mého pokoje jako blesk na bezmračné obloze. Podívám se ke dveřím na balkón a tam stojí – - – chlap s puškou! Nadechnu se k otázce, ale on je rychlejší.

„Jděte pryč od toho okna, míří na vás!“

Rozhodla jsem se mu věřit a přitiskla se ke zdi napravo od okna, kterým v následujícím okamžiku prosvištěla kulka a zaryla se do zdi v místě, kde jsem se vždy po pěti krocích zastavovala a otáčela k dalším pěti krokům k polici. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak neznámý ozbrojenec přiskočil k oknu a s pekelně rychlým zamířením vypálil čtyři rány. Ztlumená puška v jeho rukou sebou jenom několikrát neslyšně zaškubala. Měl na sobě oblek který nosila policejní zásahovka. Černé gatě a blůza, neprůstřelná vesta, taktická vesta, všechno nacpáno náboji, granáty, na stehně v pouzdře devítka, na hlavě kukla a noktovizor, na nohou vojenské boty. Nikde žádné logo, insignie, hodnostní označení, jmenovka, číslo, nápis Policie, prostě nic.

„Tady modrá tři. Cíl neutralizován. – - – Rozumím, jdu na to.“

Vykročil od okna ke mně.

Zmohla jsem se jenom na „Co se to sakra děje?“

„Musím vás odtud dostat, chtějí vás zabít.“

„Cože? Kdo?“

„Není čas na vysvětlování, Anno Traysen, pojďte se mnou!“

Ten člověk o mně zřejmě leccos věděl. Z předsíně se ozvala rána, jak někdo udeřil do dveří bytu. „Sakra, už jsou tady,“ zaklel neznámý a odhodil mě rychlým žduchnutím do rohu pokoje. „Zůstaňte tady,“ řekl tiše a opatrně vykročil z pokoje do haly. Jeho silueta se ztratila ve tmě dveří. Ozvalo se několik zaškubání jeho zbraně, výkřiky a několik hlasitých výstřelů. Sáhla jsem pod jedno z křesel a vytáhla jsem pistoli, kterou jsem tam měla schovanou právě pro tyhle případy. Odjistila jsem ji a vkročila jsem do síně. Neznámý tam stál zády ke mně nad dvěma mrtvými těly. Dveře do bytu byly vyraženy a zničeny. Z chodby se ozýval dusot několika desítek nohou v těžkých botách a kužely světla se míhaly chladným přítmím, pak se začal ozývat křik a střelba. Cítila jsem, jak mi vzrušením začínají svítit oči. Namířila jsem na něj.

„Tu zbraň můžete odložit,“ řekl neznámý, aniž se ohlédl. Místo toho se sehnul a letmo ohledal mrtvá těla. To, co hledal, měli oba mrtví vytetováno na pravé paži. „Ventegal, myslel jsem si to.“

„Kdo jste?“ zeptala jsem se ho. Otočil se ke mně. Měl evidentně na spěch.

„Ještě jsme se nesetkali,“ pustil zbraň, která se mu několikrát zhoupla na popruhu, a udělal dva kroky mým směrem. Jsem z Útvaru pro utajované záležitosti, petrovská Stráž. Ukázal bych vám odznak, jenomže náš útvar nic takového nevede… Teď navrhuju odtud rychle vypadnout, nebo nás oba zatkne zásahovka.“

„Dobře,“ hlesla jsem bez rozmýšlení.

Následovala jsem ho na balkón, kde viselo lano. Připnul si karabinu a začal slaňovat. Já jsem zatím vyskočila a zachytila se na okenní římse. Několik rychlých skoků a byla jsem dole ve dvoře. Připadlo mi to jako brnkačka, ani jsem netušila, že to moje kosti ještě vydrží. Za chvilku byl dole i on. „Rychle do auta, je támhle.“ Následovala jsem ho do tmavé dodávky v průjezdu. Jakmile jsme nasedli, řidič vpředu na to šlápl a vyrazil do ulice. Byl oblečen stejně jako můj zachránce.

„Á, vidím, že jste to zvládli,“ obrátil se k nám rovněž maskovaný spolujezdec.

„Jo, když jsme odcházeli, policajti byli teprve na schodech,“ prohodil Annin zachránce.

„O co teda vlastně jde?“ zeptala jsem se. Spolujezdec byl nečekaně hovorný.

„Ventegal se vás právě pokusil zlikvidovat. Naštěstí se jim to nepovedlo. To samé se nedá říct o některých jiných lidech.“

„Ventegal? Odkud by se vzal?“

„Hráli to na vás. No v podstatě to hráli na všechny. Na dnešek dlouho připravovali útok na Traysen. Ve vašem případě nebyli úspěšní. Podchytili jsme to včas.“

„Proč jste to dělali?“

„Protože vás potřebujeme. Jedině Traysen má kapacity a technologie na to se jim postavit, pokud se Ventegalu už nepodařilo je zlikvidovat.“

„O čem to mluvíte?“

„Vy nevíte že to vaše krásné Hnízdo teď čelí útoku?!“

„Nedostala jsem žádnou zprávu, nic!“

„Odstřihli je od proudu… kompletně ho izolovali. Podle posledních zpráv obsadili všechny východy. Pak tam zaútočili naši lidé. Jestli byli úspěšní, uvidíme za chvilku. Právě tam totiž jedeme.“

*

V oknech luxusní vily na Koukalově ulici se svítilo. Černá dodávka projela branou a zastavila smykem přímo před vchodem. Dva muži následovaní Annou vešli do foyer. Tam to Anna moc nepoznávala, hemžilo se to tam podobně oděnými ozbrojenci.

„Zdravím tě, Anno,“ ozvalo se odněkud shora, „To je ale pozdvižení, co? Tihle lidé tvrdí, že nám přišli na pomoc. Tak jsem jim řekl, ať mi to nějak dokážou.“ Stařičký mudrc s plnovousem oděný ve splývavé roucho tmavě fialové barvy se snášel se schodů jako přízrak a šustění jeho oděvu znělo jako rachot netopýřího hejna letícího jeskyní.

Muži, kteří Annu přivedli, se odmaskovali. Její zachránce se jí zeptal: „Kdo to je? Našli jsme ho tady na půdě. Nechce nám říct vůbec nic.“

„Nedivím se mu, je podezíravý. Kdo jste vy?“ zeptala se Anna.

„Já jsem kapitán Pavel Berka, tohle je mistr Sazacký, bojový armon. Asi ho znáte spíš pod jménem Aask.“

„No jistě,“ zahlaholil stařík, „mistr Aask! Nikdy bych neřekl, že vám někdy potřesu pravicí,“ a podal mistru Aaskovi ruku, „Karel Entil Traysen. Konečně je tady někdo, s kým má cenu mluvit.“

Aask ovšem nevypadal z přítomnosti tohoto upířího starce nějak nadšeně. „Je mi ctí, Karle Entile, ale nejsem si jist, zda vám dochází vážnost celé situace. Sídlo vašeho kovenu čelí útoku Ventegalu a pokud nás tam nepustíte, vaši lidé tam pomřou!“

„Ale ano, jistě že vás tam pustím, vždyť jste přivedli Annu, to mi stačí!“ odvětil stařík a na moment sklopil oči. Po několika vteřinách pohlédl na Aaska. „Výtah je odteď v provozu, můžete dolů.“

„Výborně,“ řekl Berka, „Jdeme!“

„Jdu s vámi,“ řekla Anna.

„Bylo by lepší kdybyste zůstala tady, ale rozkazovat vám tady nemůžu,“ řekl Aask.

„Nehodlám o tom diskutovat. Velmi nutně potřebuju nějaké boty a ty jsou tam dole,“ řekla Anna s útrpným úsměvem.

Všichni tři se vydali ke schodům do suterénu, zatímco Karel Entil dále plul po foyer jako duch a začal si pro sebe polohlasně brebentit nějaké podivné nesmysly.

„Co to říká?“ zeptal se Berka Anny.

„Nevím. Dělá to často. Podle všeho by to měl být jazyk Alga. Ale i tak to nedává smysl.“

V suterénu před dva metry širokými nerezovými dveřmi výtahu byla připravena dvacetičlenná skupina ozbrojenců.

„Nevíme přesně, co se dole děje. Proto navrhuju, abyste se držela u kapitána Berky a nechala aspoň zpočátku pracovat naše lidi,“ řekl  Aask.

„Nemějte starost, mistře, nechám,“ řekla Anna.

„Dobře,“ řekl Aask a otevřel dveře výtahu, „tak jdeme, pohyb, všichni dovnitř!“

Ozbrojenci naklusali do kabiny, za nimi Aask, Berka a Anna. Dveře se zavřely a výtah se dal do pohybu.