Žena a hřích?

Když jsem si zhruba před týdnem už po několikáté pouštěl film Kladivo na čarodějnice, velmi dobře už jsem znal úvodní slova:  “Skrze ženu přišel na svět hřích. Žena je hřích. Lůno ženy je brána do pekla.” Tento výrok je celkem pěkným kondenzátem středověkého nazírání na ženu z perspektivy katolického duchovenstva. A je to celkem pochopitelné, když kluk i dnes vlítne na kněžskou dráhu, celibát si brzy začne vybírat svoji daň, protože přírodě se v určitých věcech nedá poručit. Vědomí muže, že nebude moci rozšiřovat svůj genetický kód zatímco jiní ano, jej naplňuje celkem přirozeně frustrací, se kterou se musí vypořádat. To lze v podstatě dvěma způsoby: buďto tím smírčím, vpravdě křesťanským, kdy se kněz snaží prostřednictvím rozjímání a meditace nahromaděnou hrubou energii v 1. čakře dostat do čaker vyšších, a může ji tak zužitkovat k velmi prospěšné činnosti, jako např. Tomáš Halík, jehož činnost je v mnoha ohledech příkladná, nebo jde o nějakou formu úniku – ať už se jedná o zálibu v enormí konzumaci jídla (všichni jistě známe ty obtloustlé kněze a mnichy z různých filmů, obrazů…), sebepoškozování – flagelantství, kdy se muž bičuje, kdykoliv pomyslí na ženu, nebo vnímání svého duchovního statutu jako něčeho vznešeného a vyššího, než jací jsou běžní lidé. Všechny tyto formy úniku pak provází v různé míře nevraživost či nenávist k ženám.

V podstatě jde vždy o svalování viny za to, že muž má nějakou přirozenost, na ženu – žena je hřích, protože ho nutí hříšně myslet, protože ho nutí po ní toužit. Přitom žena muže k takovým věcem nutit vůbec nemusí, prostě si jde svou cestou a je náhodou třeba pěkná a kdo by se na pěknou ženskou nepodíval? Jenomže frustrace svatého muže je tak neskonalá, že krásu ženy vnímá jako hnus, který se ho snaží ušpinit, poskvrnit jeho stav. Proto je láska muže k ženě označována za nízkou, akt milování je aktem poskvrny (což je dost absurdní, protože nebýt této “poskvrny” ani sami kněží a řeholníci by se nebyli narodili) a ti kdo ho provozují, tedy většina lidí, ve středověku stav světský a poddaný, jsou jakási špinavá hovádka válející se v bahně hříchu, kterým přesvatý kněz nese světlo v podobě evangelia.

Tak se při tomto uvažování z Panny Marie, která dost dobře mohla mít Ježíše prostě s někým jiným, než si vzala Josefa, stává jakási vyvolená kreatura, která ač panna otěhotněla s Duchem svatým, porodila Boha a i potom zůstala pannou, přičemž i její matka ji přivedla na svět podobným způsobem – “neposkvrněným početím”, a ona sama zřejmě byla zrozena také tak, prostě nám tady vzniká “nestvořená parta” protože je přece naprosto nemyslitelné, aby Ježíš nebo jeho matka byli přivedeni na svět tak jako všichni ostatní lidé v historii – tím hříšným a špinavým způsobem. A to vše jen kvůli tomu, že to nejcennější a nejkrásnější, co člověk má, je označeno za hřích a poskvrnu -> a to všechno jenom kvůli tomu, že potřeba toho aby se nedědily církevní majetky rodinami kněží společně s tendencí zvýšit společenský status duchovenstva vedla k zavedení povinného celibátu.

Zde je pěkně vidět, že z celkem pragmatického a v podstatě světského rozhodnutí vznikají celé náboženské konstrukce a soustavy idejí svojí zbytečností připomínající cosi jako nádory v jinak fungující tkáni. Důsledkem toho všeho je to, že zájemců o katolické kněžství je u nás z pochopitelných důvodů málo a přitahuje spíše podivíny a homosexuály než ty “správné chlapy”. U homosexuálů je zájem o kněžství celkem pochopitelný, protože mohou uvažovat velmi podobně: láska k ženě je něco nízkého a mrzkého, je to láska pozemská, avšak láska muže k muži, je božská, svatá a pro běžná heterosexuálníí hovádka neuchopitelná – odtud pak není daleko k výše zmíněnému. To je celkem škoda, protože pro schopného duchovního jsou v současnosti duchovně vyprahlé Čechy velkou výzvou.

Lidé u nás určité duchovní potřeby mají, jenomže tradičními formami duchovních služeb – totiž církvemi – jsou již natolik znechucení, nebo jejich život jde zcela mimo ně, že vyhledávají všechno možné – svědky jehovovy, vesmírné lidi ing. Iva Bendy, mladí lidé se sdružují z těch samých důvodů v různých anarchistických či nacistických spolcích, a nebo jejich duchovní potřeby ani k žádným formám institucionalizovaného náboženství nevedou, ale vytvářejí si stereotypy a dlohodobá přání, ve kterých figurují peníze, majetky, někdy až chorobná fixace na určitou osobu nebo osoby, fanatické sledování sportu – třeba fotbalu, a v současné době se toto vše míchá v jakési jednolité požitkářství, kdy se výše zmíněné věci kombinují v různých poměrech. Tedy duchovní potřeby zde jsou. Ale zpět k ženám a hříchu.

Současný stav věcí stran celibátu a společenského statutu kněží čeká zřejmě určitá změna – dříve či později, což je důvodem k tomu, proč není vůle svolat koncil – o těchto problémech by se muselo nahlas a celkem tvrdě hovořit – omezení celibátu, otázka kněžství pro ženy a jiných věcech, které by mohly celkovou podobu církve osvěžit a přiblížit životu vně kostelních zdí. Jenomže na tom současní představitelé zájem evidentně nemají a snaží se zachovat současný stav, co nejdéle to půjde.

A tak stále můžete – i zde v podstatě o pár blogů dál – narazit na různé “maskulinní bojovníky”, co vám budou vykládat s vážnou tváří o tom, že ženy by neměly mít vzdělání, protože jejich životní úlohou je péče o rodinu a domácnost, ke kterém to není třeba, že by neměly mít volební právo, protože se při rozhodování řídí citem a nikoliv rozumem, že představa ženy vykonávající kněžské povolání je největším představitelným hnusem, protože už dost velká nechutnost a urážka profese sama o sobě je ten fakt, že ženy mohou být soudkyně, mohou být ve vojenství a v politice. Na druhé straně budou vysoce cenit zacházení se ženami v muslimských zemích a jistě se pár větami zmíní o prospěšnosti ženské obřízky. Samozřejmě, fakt, že tito muži jsou sami celkem sráči, kteří žádnou ženu nedokázali zaujmout, nebo se v nějaké zklamali a tak je všechny rovnou odsoudili, s tím nemá co dělat, to vůbec nééé.

A teď k nějakému zakončení: Když někdo říká, že skrze ženu přišel na svět hřích (příhoda s Evou, hadem a jablkem), říká jenom část skutečnosti – tu, která se mu líbí. Stejně jako když zdůvodňuje nadřazenost mužů nad ženami biblickým veršem z Ef 5, 21-23: “Poddáni buďte jsouce jedni druhým v bázni Boží. Ženy mužům svým poddány buďte, jako Pánu. Nebo muž jest hlava ženy, jako i Kristus hlava církve, a onť jest spasitel světa.” Protože v tom prvním případě lze sice připustit, že Eva selhala a nechala se hadem k tomu jablku překecat, což mělo za následek vyhnání z ráje, nicméně svůj podíl viny na tom nese i Adam, protože v Gen 2, 15 čteme: “Pojav tedy Hospodin Bůh člověka, postavil jej v ráji v zemi Eden, aby jej dělal a ostříhal ho.” tedy aby ho budoval a střežil před nepřáteli – a Adamovo selhání bylo, že se ďábel v hadí podobě k Evě vůbec dostal!!! Stejně tak čtení Efeským není tak jednoznačné, protože poté, co nabádá ženy k poddanství mužům, apoštol Pavel říká ve verši 5,25: “Muži, milujte ženy své, jako i Kristus miloval církev a vydal sebe samého za ni.” tedy muže nabádá k obětavé lásce. A to celé je vsouladu s Ježíšovým výrokem v evangeliu podle Marka 9,35: “Chce-li kdo první býti, budeť ze všech nejposlednější a všech služebník.” – tedy má-li muž být pánem ženy, musí současně být jejím služebníkem, což také nelze opomenout, a na druhé straně, přidržíme-li se té logiky, má-li být žena služebnicí muže, je zároveň i jeho paní. Takže ve výsledku Ježíš i apoštol Pavel nabádají především ke spolupráci a lásce, nikoliv k vládě jednoho nad druhým.

Tedy, když si to tak shrneme, apoštol Pavel vlastně nabádá k tomu, čeho ti, kteří ho citují a opravňují tak svůj názor, že ženy mají být mužům podřízeny, nejsou z nějakého důvodu schopni a místo toho, aby šli do sebe a vypořádali se s tím jako se svým vlastním problémem, místo toho řvou a kopou nožkama jako dítě, kterému někdo vzal hračku. Tedy, hřích není záležitostí žen, ale nás všech a právo žen na rovné příležitosti se nevylučuje s křesťanským viděním světa a tedy jim ho nelze upírat.

A kdo by snad i po tomhle pochyboval, ať vezme v  potaz tohle: je nepopiratelné, že Eva má svůj podíl viny na tom, co je nazýváno dědičným hříchem. Ovšem potom je tady Marie, která přivedla na svět Ježíše zvaného Spasitel. Tedy je možné, že skrze ženu přišel na svět hřích, ale je neoddiskutovatelným faktem, že skrze ženu přišlo na svět i spasení v Ježíši Kristu. A v každé ženě nalezneme obě dvě – smyslnou Evu i počestnou Marii – v různých poměrech, což ženy činí takovými jaké jsou – celkem fajn, ale mají svoje dny