Těžké bombastično alias Nightwish

Nightwish

Švédsko je v pohodě. In Flames, Opeth, Dark Tranquility… proč ne. Civilní, zběsilé, rozvláčné, vyřvané, ale celkem lidské. V Norsku zase Dimmu Borgir rozvíjejí svoji představu o milosrdném a dobrotivém Ďáblu, který jednou stejně porazí zlého a špatného křesťanského Boha. Ideově trochu pohlupavé, ale muzika je to celkem dobrá. Ale ve Finsku je problém. Nevím jestli je to tím, že – jak sami Finové říkají – ve Finsku nic není a pro turistu neexistuje důvod tam jezdit, nebo jestli jsou Finové od přírody národem hudebních magorů s vytříbeným citem pro kýč, ale každopádně to, co v poslední době předvádí Children of Bodom a hlavně Nightwish, je vážně trochu přehnané. Soudím tak podle jejich posledních desek Blooddrunk (CoB) a Dark Passion Play (Nightwish).

Nechtěl bych, aby to vyznívalo nějak negativně, možná jsem příliš omezený, než abych pochopil finského tvůrčího génia, ale Children of Bodom, byť mi v určitých hudebních postupech připadají neuchopitelní, jsou celkem přístupní v tom, že je to porád klasický metal opřený o kytary, trochu dobarvený klávesami a samply a jeho výjimečnost tkví ve virtuozní hře Alexi Laiha a Roope Latvaly, jakož i kulometně přesných a hřmotných bicích Jaska Raatikainena. Jejich písničky jsou vystavěné na pestrosti riffů a melodií a textech, které nepostrádají humor, ironii a člověk kolikrát neví, jestli je to vážně, sranda nebo co, což je správné, protože jist si člověk nemá být ničím kromě smrti.

Children of Bodom

Ovšem u Nightwish je to trochu jiné kafe. Kdybych měl obě kapely přirovnat k hamburgrům, tak CoB mi přijdou jako hodně masitý, s pikantní omáčkou a přiměřeným množstvím zelí a cibule. Nightwish by naproti tomu byli hamburgrem o polovinu větším se stejným množstvím masa, ovšem zalitém v tak strašlivém množství sladkého kečupu a tatarky a s takovým množstvím zeleniny, že by bylo nemožné zabránit vytékání všeho toho mimo žemli na zem a i když by ta chuť a sytivost byla celkem příjemná, nakonec by z toho konzumentovi ze vší té dobroučké mastnoty bylo těžko, ne-li blbě. Ovšem různí lidé mají různé chutě a různé žaludky, takže co jeden nesnese, druhý pojídá bez problémů a s chutí, proto je život tak zajmavou věcí. Kolikrát už jsem podezíral Boha z toho, že nás tady na zem poslal právě proto, abychom viděli, co všechno je ještě možné

Ale vraťme se k problému: Co činí z Nightwish tak oblíbenou kapelu i u lidí stojících mimo rockovou, potažmo metalovou oblast? Řekl bych proto, že se jejich skladateli, Tuomasovi Holopainenovi podařilo vhodným způsobem spojit dvě věci. Hádejte které. Asi řeknete: orchestrální, velkolepou hudbu filmového nebo symfonického druhu s hudbou rockovou. Ne, to není správná odpověď. Tohle už udělalo víc lidí. Tuomasovi Holopainenovi se podařilo spojit bombastičnost s tuctovostí. Je to velkolepé, propracované, vymakané, je toho hodně, skoro takový hudební guláš, a přitom úplně obyčejné a srozumitelné i jednoduše uvažujícímu člověku, který muzice moc nerozumí ale touží po něčem, co by se mu jevilo jako velké umění.

A to Nightwish beze zbytku splňuje. Jejich hudba i image brnká na ty nejčitelnější struny: snadno čitelná tajemná atmosféra, sladký ženský hlas, ostatně zpěvačka Annete Olzon, ani její předchůdkyně Tarja Turunen jsou ženy s určitým osobním kouzlem, které zabírá, řízné kytary, lyrické klávesové plochy a srdcervoucí texty. Prostě takové HOAAA!!! na posluchače, jakoby na vás někdo naráz vylil kotlík plný dobrot. Tím nechci kapelu ani její tvorbu nějak shazovat, naopak, takové hudby je třeba, abychom viděli, jaká muzika může ještě být, ostatně vyslechněte sami. Já bych však ze země tisíce jezer raději slyšel Children of Bodom.

A příště sem hodím něco o švédském projektu Pain, jehož míchání metalového zvuku s elektronikou taky není nezajímavé.