Má exorcismus smysl?

Do vlaku si na čtení občas vezmu leccos. Zpravidla však Pevnost, Respekt nebo nějaké noviny, ridčeji taky Spark. Ovšem když jsem v trafice na nádraží uviděl titulní stranu časopisu Epocha s mnichem zahaleným v kápi a s růžencem v rukou a nějakými nápisy stran exorcismu, neodolal jsem a časopis jsem si koupil. Aspoň bude sranda, když už nic, pomyslel jsem si a jak se vlak rozjel k Brnu, obrátil jsem bezváhání na hlavní téma čísla a začal jsem číst.

V článku o exoricismu jsou představeny 4 případy vymýtání ďábla z posedlého člověka a ve všech “posedlá” osoba zemřela, přičemž ve všech je skutečně diskutabilní, zda-li to byl skutečně ďábel nebo démon, nebo spíše nějaká duševní porucha či nemoc, která byla samotným vymýtáním rozvinuta a společně s hladověním, žízní a neustále se opakujícím rituálem způsobila úplné vyčerpání a smrt. V tomto mě v celém článku nejvíce zaujal hned první zmíněný případ Annlise Michelové (16let), kde bych se k tomu k tomu racionálnějšímu rozhodně přikláněl. Annelise Michelovou její zbožní katoličtí rodiče (těžko říct, ale patrně hodně bigotní) nechali vymýtat celý rok a po její smrti soudní lékař určil jako příčinu vyčerpání organismu v důsledku dehydratce a podvýživy spojené s podáváním léků proti epilepsii, ačkoliv u ní nebyla epilepsie nikdy zjištěna (podstoupila 3 vyšetření). To se potom nelze divit, že člověk – ještě k tomu v období dospívání, kdy je jeho psychika ještě v pohybu – podlehne stresu, kterému je vystaven a přijme to, že je skutečně posedlý ďáblem.

Ostatně o tom, že se lidská mysl dá rozličnými nátlaky donutit k přiznání nebo přijetí určité představy, ví katolická církev z historie své, a nejen ta. Politicky nepohodlní lidé v komunistickém Československu 50.  let byli soudruhem Grebeníčkem a jinými hrdinnými nacismem vyškolenými bolševickými pohunky všemožně lámáni a nuceni přiznávat se k věcem, které neudělali. A ovšem, velice často se připomíná Orwellův 1984, v jehož závěru vidíme dokonale  zlomeného odpůrce totalitního režimu, který v okamžiku své smrti miluje Velkého bratra.

Z tohoto hlediska by se dalo usuzovat, že exorcismus v té podobě, jak je předkládán v rozličných článcích tohoto typu, vlastně není ničím jiným, než jakýmsi nátlakem a lámáním lidské osobnosti, která určitým způsobem vyčnívá z konformního davu a zřejmě byl v minulosti i tímto způsobem zneužíván a vnucuje se otázka, zda-li nebyl uplatňován jen k tomuto účelu. Ovšem je nutno brát ohled i na to, že středověký člověk si setkání se schizofrenikem, či jinak postiženým nebo nemocným člověkem mohl vykládat jako setkání s člověkem posedlým ďáblem nebo démonem.

Ovšem jako celá řada jiných věcí v křesťanství, a zdaleka ne jen katolickém, i exorcismus mi připadá jako věc, která odvádí člověka od podstatné věci – na místo toho, aby sám bojoval se svou vlastní špatností a snažil se předcházet zlým věcem, jakými jsou války, sociální nerovnost, předsudky, “tradiční nenávisti” a jiné, si všímá lidí, kteří vypadají, že jsou posedlí ďáblem a potřebovali by vymýtání. Zajímavé ovšem je, že lidé jako Hitler nebo Stalin, jejichž psychické pochody se mi jako zdravé rozhodně nejeví, exorcismu nikdy podrobeni nebyli. Možná bychom se divili, jak by reagovali na nekonečné, celé dny, týdny a měsíce se opakující kropení svěcenou vodu, modlitby, a rozkazy zlým duchům, aby opustili jejich těla.