Anabáze

Povídka o takové malé-velké cestě.

V hospodě U Brodu na Fruchgorově náměstí je v pátek večer vždycky živo. Lidi z okolních paneláků sem chodí vyventilovat všechnu tu únavu a vztek, co se v nich za týden nahromadí. Podnik je to velký, deset metrů dlouhý bar, na kterém vám nalijou prakticky jakýkoliv známý alkohol, na dvacet stolů a kromě posezení u nich je možno si zahrát u některého ze tří stolů kulečník. Na cigaretovým kouřem vyuzených zdech, jejichž smrkové obložení sahá metr a půl nad zem, jsou rozvěšeny velké zarámované historické fotografie vyjevující různé momenty z historie hospody. Příjemný podnik.

„Kde je Berka?“ zeptal se při jednom pátečním večeru Jirka Hron, policajt v důchodu, svých společníků u stolu, „Už jsem ho tu dlouho neviděl.“

„Jo, to je pravda,“ přizvučil mu Miloš Kus, údržbář z přilehlého divadla, „dřív sem skoro chodil víc než domů a teď nic.“

„Pravda, na ty jeho historky jsem se vždycky těšíval. Ale dost tady chlastal.“

„To víš, byla v tom ženská, to je tak vždycky. A Pavel je citlivá povaha, i když se to nezdá.“

Honza Milský jenom poslouchal svoje kumpány, upil něco ze své sklenice a nic na to neřekl, ačkoliv dobře věděl, proč tam s nimi Pavel Berka není.

Ten v tu dobu seděl na své posteli s rozpitou lahvovou desítkou v pravé a s rozečtenou knihou v levé ruce a přibližně ve stejné chvíli ho napadlo, že by mohl zajít k Brodu. Za Milošem, Jirkou a … Ale tu myšlenku ihned zavrhl, povzbudil se desítkou a připomněl si, proč tam nepůjde.

Stalo se to před měsícem, když uhodily kruté mrazy. Honza tehdy měl trochu problémy stran své rodiny. Nepohodl se se svou ženou, nemohl najít pořádnou práci a ani nechtěl. Dost pil a hrozně moc kouřil. Bylo mu všechno jedno. Dokud byla doma televize, čuměl na ni a o nic jiného se nestaral. Tak mu ji žena v záchvatu vzteku vyhodila z okna a Honza dostal ultimátum. Buď práce nebo táhni ke všem čertům. Berka mu tehdy dost pomohl už jenom tím, že byl ochotný, na rozdíl od těchhle dvou, s ním o tom mluvit. Pomohl mu sehnat práci a tak nějak se s ním začal víc bavit.

Honza byl upřímný a myslel si, že to stačí. To Pavla na něm dost štvalo. Když potřeboval pomoct se stěhováním do nového bytu a požádal o pomoc Honzu, ten mu jenom řekl, že je líný mu pomoct. Že prostě nepomáhá, ať jde do háje. Pavel nad tím nakonec mávl rukou a zařídil to jinak. Dál s ním chodil k Brodu a bavili se o všem možném. Na ženy neměl v té době Pavel ani pomyšlení. Kristýna byla pryč, plno práce v terénu a k tomu dostal nového parťáka Mrázka, kterého musel zaučovat.

Ovšem to, co se stalo ten rok v lednu, nad tím už Pavel mávnout rukou nemohl. Byly to tehdy dost smutné svátky. Vlastně první, které strávil sám. Bylo to k zbláznění. Svátky nejsou pro lidi žijící o samotě. Koncem prosince se mu podařilo vytáhnout Honzu k Brodu. Pilo se hodně, bylo totiž po svátcích a to je vždycky dobrý důvod. Zůstali tehdy v lokále poslední a hospodský Paso je musel téměř vynést, aby mohl zavřít. Venku bylo náledí a odporná mrazivá noc. Sněžilo. Vydali se tedy domů, opilí tak, že se sotva udrželi na nohou. Ulice prázdné jenom ten studený vítr šlehající do chlastem znecitlivělé tváře, tělo neschopné unést svou vlastní váhu, proč jsem já pitomec toho tolik vypil, kdyby mě viděla máma, zhrozila by se, ale tady kolega Honza na tom taky není nejlíp, potácí se na ledovatém chodníku, přidržuje se stěny, asi to taky tak udělám, opřu se o stěnu, než mi ujedou nohy a rozbiju si hubu.

A tak Pavel jde pěkně podle zdi těsně za Honzou. Nemluví. Je to vysilující a ten vítr to moc neulehčuje. Pavel je zmatený. Proč to trvá tak dlouho? Ode mě k Brodu je to sotva deset minut a my se tady plahočíme snad hodinu. Potřebuju do postele. Potřebuju teplo a klid. Neměl jsem s tím Honzou chodit. Vytáhl jsem ho od rodiny. Od ženy. Ach Kristýno, kam ty ses poděla? Proč tady teď nejsi? Proč mě nepodpíráš? Honza mi nepomůže, to je zmetek, ten mě tak akorát ožere a teď se tady přede mnou motá. Bože, ať už tady za tím rohem je můj dům, cítím že stydnu, nemám rukavice ani čepici a fouká a sněží. Táta říkával, že koženej kabát je do zimy nejlepší, tak ho mám, ale hlavu mám nějak necitlivou, jako kus šutru, nevím jestli mrazem nebo chlastem, asi obojím a z temného nebe se sype sníh jak z roztržené peřiny.

Pavel zírá na zataženou oblohu, když v tom mu uklouzne noha a on padá na chodník. Sakra, koleno. Tak, matičko země, už jsem u tebe. Upadnout na zem není zas tak nepříjemné. Ani to moc netlačí. Hlava se mi motá, na chvilku zavřu oči a jistě se pobliju. To by nebylo od věci, protože jsem toho vypil fakt hodně. Pavel na chvilku zavře oči a vyzvrátí obsah svého žaludku. Potom se odvalí kus dál, leží na zádech a hledí na oblohu. Tady u země to tolik nefouká, jenom ten sníh pořád obtěžuje. Musím si na chvilku odpočinout, pak se zvednu a dojdu to.

Pavel otevírá oči, doufaje, že se probudí ze zlého snu ve kterém se strašlivě ožral s Honzou u Brodu a pokouší se po ledovaté ulici za mrazu a sněžení dostat domů. Není to sen. Noc pokračuje, pod hlavou chodník, nad hlavou zatažená obloha, sníh a opodál jeho zvratky. Zmrzlé. Zkouší pohnout rukama a převalit se na břicho. Bolí to jak čert, zůstat ležet a umrznout by možná bylo příjemnější. Ale nedá se nic dělat, musí se žít. Hlava tupě bolí. Jak dlouho tady vlastně ležím? A kde je Honza, šel metr přede mnou, musel slyšet, že jsem spadl. Zařval jsem, jak mě to koleno zabolelo. Kašlu na to, teď se musím dostat domů. Kdyby mě teďka viděl Mrázek, tak bych se propadl hanbou. Tady doleva, pořád podle té zelené zdi, tamhle je ta blikající lampa, strom, kolem auta, šunky jedné staré, ani nevím, proč jsem ji už nedal do šrotu, a dveře. Bože, dej ať mám v kapse klíče, nechce se mi tam lézt oknem. Klíče jsou v kapse. I doklady. I peníze. I mobil. Pavel vchází do vyhřátého bytu. Zvládl to.

Na druhý den, když se vyležel z kocoviny, rozhodl se zavolat Honzovi.

„Prosím?“

„Ahoj, Honzo, tady Pavel.“

„Ahoj, já ti mám kocáka, jakého už jsem dlouho neměl.“

„ To  mi povídej. Včera jsme to vážně dost přehnali. Když jsme šli domů, tak jsem asi spadl a na chvíli usnul. Ale probral jsem se včas, nic mi není.“

„Takže jsi došel domů?“

„Jistě. Ale tys mě tam nechal. Asi jsi mě neslyšel.“

„Ne, já jsem tě slyšel, a chvíli jsem tě sledoval, jak ses tam vyblil. Ale fakt se mi nechtělo tě zvedat a tahat tě v té zimě někam. Promiň ale bylo mi to odporné, ta představa, že bych ti měl nějak pomáhat na nohy.“

„Cože? Vždyť jsem tam mohl zmrznout, ty pako!“

„Já vím.“

„A to je všechno co mi řekneš? Že ti bylo odporné mi pomoct, proto bys mě tam radši nechal? Myslel jsem, že jsme kamarádi!“

„To přece jsme, ne?“

„Zdá se, že už asi moc ne, protože jsi mě tím pěkně naštval. Ta tvoje zasraná upřímnost a lehkost s jakou si připustíš, že jsi zbabělec, lenoch a sráč. Ta teď vrazila klín mezi nás. Tak až přestaneš být sráčem, ozvi se mi. Zatím ahoj.“

A tak Pavel Berka dnes večer čte, popíjí lahvové a u Brodu se asi hned tak neobjeví. Nehledě k tomu, že literatuře, kterou prve zavrhl, zase přichází na chuť.