Venkovská povídka

O jedné záhadné vísce na Českomoravské vysočině.

Vesnice Kozí Měchy leží v krásném prostředí mírně zvlněné vysočinské krajiny. Malíři krajináři ji malují na svých panoramatických obrazech, kde se zpravidla střídají různé odstíny zelené barvy a horní okraj lemuje modrý pruh nebe. Je to inspirativní místo, kam mnoho umělců jezdí načerpat nové síly do tvorby, kde nemocní lidé z města opět nabírají energii a chuť žít a kde nejedna zbloudilá katolická duše v poli u božích muk opět vzplane vroucí vírou v Ježíše a přesvatou Bohorodičku Marii. Nutno dodat, že tito věřící lidé, jimž tato krajina opět zažehne plamen víry v jejich srdcích, jsou dosti nemile schlazeni ultrakonzervativní blbostí místního velebníčka, jestliže se rozhodnou zajít do místního kostelíka na mši svatou.

Na tuto skutečnost takoví lidé jako Jaroslav Durych nebo Karel Václav Rais ve svém díle příliš nepoukázali a proto jejich čtenáři zde na čistém venkovském vzduchu očekávají, že to, co zde zažijí bude přesně jako vystřižené z románu Západ – hrdí ale cituplní sedláci, kteří pro slzu nejdou daleko a hodný, moudrý a dobrotivý pan farář, který nejen, že také pro nějakou tu slzu nejde daleko, ale přijme případné zbloudilé ovečky na své faře a poskytne jim duchovní útěchu.

Bylo by krásné si Kozí Měchy představovat jako malý venkovský ráj, kde selský lid žije jako velká rodina soustředěná kolem domu Božího v harmonii a klidu, v archetypálním ročním kruhu, v souladu s Kristem a přesvatou Bohorodičkou Marií. Zbožný lid kozoměšský sebe a svou zem však nevnímá jako otevřenou náruč pro městem ubitou duši hledající odpočinutí, ba právě naopak, tento zbožný katolický lid bere svou obec a svou půdu jako citadelu odolávající přílivu bestií z pekel měst, továren a technického pokroku. Spisovatelé a malíři jsou přijímáni velmi vlažně, až odměřeně. Kdo z místních může, vyhne se jim a když není vyhnutí, dá si dobrý pozor, aby náhodou neprohodil s městským turistou více slov, než je nutno.

Kozí Měchy jsou světem, který si žije v jakémsi bezčasí sám pro sebe. Jenom my, lidé z města, kteří sem někdy zavítáme, to nemůžeme pochopit. Ani náš slavný spisovatel Emil Klátil to nedovedl pochopit a zavítal počátkem července roku 1936 do Kozích Měchů. Ubytoval se na místní faře, kde měli volnou světničku. Napřed se pan farář s hospodyní tvářili trochu podezřívavě, ale když dobrácký padesátník Klátil za chrastil penězi a pěknou hromádku jich vysázel na dřevo, hned byli svolní. A tak ho ubytovali. Klátil začal objevovat ten úžasný venkovský život, jako již mnoho spisovatelů a malířů před ním. Mnohokrát se snažil s panem farářem začít rozhovor o vesnici a tak vůbec, jako třeba hned čtvrtého dne ráno:

„A mají tu něco pěkného, kam by mi doporučili zajít, velebný pane? Už jsem byl všude možně, i v kostele, ale chtěl bych se podívat někam do přírody.“

„É, toho tu je, bodejť tadej chaždej co příl z mjesta po kopsích kolemo bjál, že tu je dobrej vzdúch.“

„Vzduch tu je opravdu krásný, velebný pane, ale mně by spíše lesy a skály zajímaly.“

„É, na schály tadej tachej lezli, třá tam u Borovejho, tam je tachovej strž, do chterejš sem tam i někdo spád.“

„Strž, říkáte? A kudy se tam jde, k té strži?“

Velebný pán Emilovi Klátilovi několika větami, důsledně vždy započatými širokým é, vysvětlil, jak se ke strži dostane. Ten se nenechal dlouho pobízet a hned poté, co dopil svou ranní cikorku, uctivě poděkoval farářově hospodyni za snídani a schytal za to jenom její nakyslý pohled, vyrazil s holí v ruce a kloboukem po selském způsobu naraženým na hlavě do lesů za vesnicí.

Nemá cenu se zde rozepisovat, jak pěkná příroda panu Klátilovi přišla, neboť ti, kteří četli vesnické romány, ví, že příroda je v tomto kraji velmi krásná a ti, kteří to nečetli, toho stejně nedbají. Emil Klátil byl však unešen vším tím cvrkotem a bzukotem strání, že si tu a tam u cesty sedl, vytáhl sešit a tužkou si cosi poznamenal, napsal pár vět, veršů, či jen cosi tak nakreslil a šel zase dál. Sluníčko pěkně hřálo a prašná kamenitá cesta hezky ubíhala pod nohama. Kolem oběda Emil Klátil došel do borového lesa, kde trčely ze svahů balvany a skaliska. Už jsem blízko, pomyslil si a přidal do kroku, hledaje po pravé straně pěšinu, která se odděluje z hlavní cesty a vede hlouběji do lesa kamsi mezi skály, jak mu to pan farář pověděl.

Zanedlouho se pěšina objevila a Emil Klátil po ní vyrazil z cesty do lesa. Šel, kam ho stezička vedla a skály se kolem něj pořád zvyšovaly, už to nebyly balvany a skaliska, už to byly skalní stěny, které cestičku mezi sebou svíraly a na jejichž vrcholech se tyčily mohutné borovice, které svými větvemi velmi mocně bránili slunečním paprskům, aby pronikly dolů k panu Emilovi Klátilovi, který začínal s každým krokem mít trochu větší obavy, jde-li správně. Obrovská skalní průrva, kterou šel, se několikrát zatočila, ale na jejím konci ho uvítalo přímé denní světlo, neklamné znamení toho, že je zřejmě u cíle. Vyšel ven z průrvy a když se jeho oči probraly z přemíry slunečního světla, zjistil, že stojí na docela malém skalním výstupku, pod kterým je obrovská hlubina, propast na jejímž dně teče potůček, prorážeje si cestu mezi kameny a na jehož břehu leží… ale to snad ne! Lidská kostra! Emil Klátil vidí dobře, má oči jako ostříž, i když je mu už padesát, a to údolí je tak hluboké, ano vidí jasně vyběleného kostlivce na kameni na břehu potoka, a kus dál je další! A ještě jeden! A co je tamten divný předmět, ke kterému se slétávají ti černí krákorající ptáci?

Hrůza padla na Emila Klátila, hrůza převeliká, rychle se otočil, že odtud poběží pryč, když v tu ránu ve skalní průrvě před sebou vidí venkovského muže se zelenou čapkou a s motykou, kterou svírá oběma rukama nad hlavou napřaženou k úderu.

„Ne-“ vydal ještě ze sebe a potom strašlivá motyka dopadla na jeho plešatou hlavu. Cítil jak ztrácí rovnováhu, jak přichází o vědomí a najednou letěl kamsi dolů, nezadržitelně se řítil na dno propasti, k těm vyběleným kostem a k té mrtvole, ke které se slétávali krkavci, aby započali své hody. A potom náraz, a dál už nic.

 

Bylo takhle k poledni, když se Četnický strážmistr Hejdánek s polu se strážníky Kubou a Chvělkovským konečně dokodrcali na žebřiňáku do Kozích Měchů. „Tadejch to je, ta fára,“ řekl mu čeledín na kozlíku, který sem četníky dovezl, „ale tam asej ničeho nepoříděj, tu ty liděj sou na slovo skoupý.“

„Uvidíme,“ odvědil strážmistr Hejdánek, spolu se strážníky Kubou a Chvělkovským slezli z vozu a namířili si to rovnou na faru. Pan farář je přijal velmi vlídně, uvedl je do světnice, a nařídil hospodyňce, aby vzácným hostům připravila cosi k obědu. Strážníci se nejprve vymlouvali, že né, ale potom docela rádi zasedli s panem farářem k jídlu. Pan farář hojně vypravoval, jak je ten život na vesnici těžký ale krásný, a četníci si pochutnávali na hrachové kaši s klobásou. Po obědě jim všem hospodyňka postavila na kávu. Jídlem unavení četníci neodporovali. Strážmistr Hejdánek se konečně, když pan farář umlkl ve vprávění, zeptal, jestli něco neví o záhadně zmizelém spisovateli Emilu Klátilovi z Českých Budějovic.

„É, nuž, byl tu, bydlel u nás. Dobře zaplatíl, velmi dobře, ale potejm se ptál, kamže může zajíct. É tach sem mu poradíl, aby si strž u Borovejho prohlídl, že to je pěknej tenhletenc, a lidejm vode mjesta se to líbí. É tach tam šel a už sme ho neviďáli, viď Bětuš.“

Hospodyně mlčky přikývla a nalila četníkům do šálků černou kávu.

„A jeho věci? Máte je tady?“

„É toť se ví, že máme pane šetník, nahoře ve světničce.“

V tom vpadl do světnice jakýsi muž. Zdvořile se uklonil a popřál dobrého dne. Pan farář mu pokynul rukou a potom vstal. Muž zatím vyšel ze světnice na chodbu.

„To je Tomášek, zahradník, von je takovej plachéj, jenomejc mu něco řeknu a hnedka se vrátím.“

Pan farář vyšel ze světnice a dlouho se nevracel. Četníci popíjeli kávu a mlčeli. Po chvíli přišla na strážníka Kubu mdloba, hlava mu klesla na prsa a špatně zapnutá přilba mu z hlavy spadla rovnou na stůl, kde rozbila konvici s kávou. To probralo strážmistra Hejdánka a strážníka Chvělkovského, kterým se, aniž věděli proč, také klížily oči. Strážmistr Hejdánek chtěl vstát, chtěl něco říct, ale nedokázal ani pohnout hlavou, jakoby zdálky slyšel nezřetelné blekotání Chvělkovského a potom také omdlel.

Když se pan farář se zahradníkem vrátil do světnice, našel všechny tři četníky v mdlobách. Rázným gestem pokynul zahradníkovi a hospodyni, kteří je všechny tři vynosili ven a naložili na přistavený povoz. Čeledín se sice trochu divil, ale nakonec nad tím jenom mávl rukou, vždyť jeho starost to není. Pan farář mu řekl, ať si nedělá starosti, že zahradník pány četníky odveze a vůz s koňmi mu zase vrátí, ať jde domů a vyřídí to hospodáři.

A tak k odpoledne vyjel vůz se spícími četníky a s farským zahradníkem u opratí ven z vesnice Kozí Měchy. Nejel však zpátky k městu, ale dal se na cestu ke strži u Borového.