Nacionální socialismus v Severní Koreji

Severní Korea je často označovaná jako „stalinistický skanzen“, popř. „orwellovský stát“. Novináři, kteří toto označení používají si mnohdy ani neuvědomují, jak jsou ta pojmenování výstižná. Pochopitelně, podle tradic zachovávání stupidity se na diskusních fórech vždycky objeví někdo, kdo začne říkat cosi o tom, že to jsou lži, že život v NK je jedna radost, pokud je diskutující bolševik staršího data, zmíní i to, že tam v roce 198x byl, a že to není žádná hrůza, jak se nám západní zaprodanci snaží namluvit.

Na youtube byl pod jedním videem o NK komentář v angličtině, jehož český překlad by mohl znít: „Obdivuji vůdce Severní Koreje! Jediní, kteří neohnuli hřbet před židovsko-americkou mašinérií!“. To je velmi úsměvný okamžik, když přihlédneme k tomu, že ideologie severokorejské Strany Práce vychází z marxismu-leninismu, hlavními spojenci NK byly komunistická Čína a Sovětský Svaz. Tedy, židobolševici, kam se podíváš, chtělo by se říci. 

Odpočívejte v pokoji, pane prezidente Havle

Velký člověk a státník dnes opustil tento svět. Dalo se to čekat, ale přesto je to zarážející a skličující. Smrt jako devinitivní konec, podtržení života. Václava Havla si narozdíl od jiných vážím a chápu jeho roli a místo v novodobých českých dějinách. Muž, který byl skutečným státníkem hodným toho jména, a který si narozdíl od prezidenta současného nepotřeboval všemožným čeřením vody a mluvením do větru dokazovat svou velikost, neomylnost a blahosklonnost. Stál za hodnotami, které formuloval, až do úplného konce.

Ať si různí špinaví supi a mrchožrouti hází špínu, jen ať si klovou, zůstanou stejně jen pouhými mrchožrouty a ničemy. Pravda vítězí, i když na čas poražena bývá, řečeno s Mistrem Janem Husem. Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí, řečeno s Václavem Havlem. Toto platí absolutně, a nikdo na tom žádným zlostným žváním, nařizováním, zakazováním a kopáním kolem sebe nemůže nic změnit.

Díky Vám, pane prezidente, díky za všechno. Zůstanu věren vašemu odkazu.

Zákaz není řešení

Sebrat a zakázat. Řešení problémů, které se v historii mnohokrát ukázalo jako zcela neúčinné a v některých případech daný problém dokonce ještě prohloubilo. Je ale stejně zajímavé, že ho vždycky někdo navrhne a je mnohými podporován. Ve Spojených státech se za prohibice pilo více než když ji zrušili. Jako opatření proti alkoholismu ve společnosti se prohibice ukázala jako zcela neúčinná. Proč se tedy tato metoda uplatňuje i u jiných drog? Nutno podotknout, že alkohol není nějaká slabá droga. To, že je u nás povolený, budí dojem, že je neškodný. To samozřejmě není pravda. Závislost na alkoholu je šílená věc, která vede k destrukci lidské mysli a těla a ke smrti. Proto celkem pochybuji o tom, proč by měly být jiné drogy zakázané a alkohol a tabák ausgerechnet ne. Současná situace s marihuanou, heroinem a pervitinem je podobná jako s alkoholem za prohibice. Ty drogy jsou zakázané, ale kdo chce, si je stejně sežene, stejně tady jsou drogově závislí, stejně se sem drogy i přes zákaz dovážejí, stejně se tady marihuana pěstuje, stejně jsou tady mafie, které z toho mají dobrý byznys.

Romský problém

Romský problém, cikánská otázka, nazývejme to jak chceme. Vzhledem k nedávným událostem na severu Čech se opět vzrostl zájem o tento fenomén. Pokusím se předložit své názory k danému tématu.

To, že Romové kradou a dělají nám bílým chudákům všechno možné, je mezi lidem českým obecně známo a jistě se najde hodně hloubavých, kteří odněkud vytáhnou statistiky týkající se kriminality a podílu Romů na ní a podobné věci. A budou ukazovat na Cikány. A ukazovat a ukazovat a ukazovat a sem a tam podsouvat různá svá vyznání nenávisti vůči Cikánům a někteří sem tam navrhnou i nějaké to řešeníčko.

Několik poznámek k náboženstvím

Je beze sporu zajímavé, že když je pohanství tak přirozené, intuitivní a jasné a nepotřebuje žádné svaté knihy ani jiné texty, tak stejně jsou lidé, kteří o teorii pohanské víry a náboženství vytvářejí písemné záznamy, nezřídka instruktážního charakteru. Pohanských webů je na netu plno. Chtělo by se říci, že když to všichni máme doslova v krvi, jak pohanští myslitelé tvrdí, tak na to přece přijdeme bez pomoci, nebo se tak aspoň budeme tvářit, v případě, že nebudeme schopni na to přijít. Tak proč o tom kázat ostatním jak nějací faráři, klérus, kterým pohani tak pohrdají? I když připouštím, že já, jakožto individualita deformovaná monoteismem zřejmě do toho nemám co kecat. Paměti a pravdě, jež koluje v naší krvi se i tak musí trochu pomoct. Sice si to protiřečí ale… bavíme se o náboženství a ta jsou obecně na kontradikce bohatá a je úplně jedno jestli jde o monoteismus nebo polyteismus či animismus.

Mýtus o rovnosti

Západní zhýralá zchátralá neuvětřitelně prohnilá společnost žije v mýtu o rovnosti. Rovnost je nevětší nepřítel všeho. Všechno krásné a hodnotné rovností hyne. Nadaní bojovníci se rovností stávají vrahy. Nadaní vůdcové a řečníci se rovností stávají blogovými žvanily. Podřadní tvorové, podlidé a skorolidé jsou neprávem povýšeni na stejnou úroveň jako lidé árijští. Rovnost je destrukce. Rovnost je zlo. Ten kdo by měl být bit železnými tyčemi a vyháněn z půdy, kterou sprostě neprávem okupuje, má rovností zaručena občanská práva a hrdinní bojovníci  a obránci vlasti jsou naopak rovností sraženi na vrahy a násilníky.

Norská lež

Tak se to bude za nějakých 20-30 let v politicko-nekorektních kruzích nazývat. Breivik se stane hrdinou, který neváhal vtrhnout na ostrov plný po zuby ozbrojených židobolševických komand a většinu jich postřílet… tedy ne většinu, v podstatě nikoho, to je jasné. Jenomže jakmile někdo začne pochybovat o magickém čísle 76, bude odsuzován jako nácek a rasista. Nihil novi sub sole, řečeno s klasikem.

Příbuzní obětí budou obviňovaní ze lží a z toho, že v dokumentech vypovídají za úplatky. Různí „nezávislí badatelé“ budou nejrůznějšími způsoby dokazovat že masakr na ostrově Utoya se nikdy nestal. Idea nacionalismu totiž vypadá nepřijatelně, pokud má na rukou krev. A ještě hůře, pokud má na rukou krev lidí, které etnicky považuje za své vlastní a které chce údajně zachovat a za jejichž dobro chce bojovat. A ještě hůře je přijatelná tehdy, pokud jsou jejími stoupenci lidé kteří neváhají v jejím jménu páchat masové vraždy vlastníma rukama.

Jaderná válka: ano či ne?

Nukleární zbraně. Velmoci je mají, jiné státy usilují o to je mít, některé další se jich zbavují – aspoň to jejich představitelé tvrdí. Nukleární zbraně jsou bezesporu nejstrašnějšími věcmi, jaké člověk vymyslel. V současnosti se jich na světě nalézá tolik, že by jejich odpálení patrně zničilo lidstvo tak, jak ho dnes známe, a přeživší by se  během několika dekád  vrátili ve vývoji zhruba 5-10 století zpět – pokud by ovšem vůbec přežili. 

Lev, orlice a křivdy

Když v roce 1918 skončila 1. světová válka, nastala v Evropě celá řada změn. Ukázalo se, že válka vedená s použitím průmyslových vymožeností už není svého druhu „sportovním zápolením“ mezi národy, ale žroutem lidských životů a ekonomických zdrojů schopným rozrušit, zničit a změnit to, co se dříve jevilo jako neotřesitelné a věčné.

V roce 1914 byly na mapě střední Evropy 2, slovy dva státy: Německé císařství a Rakousko-Uherská monarchie. Ze severovýchodu na území střední Evropy ještě zasahovalo Ruské carské impérium, jemuž náleželo území centrálního Polska, které však mělo statut ruské provincie.

Přírodní zákony

Často čtu stížnosti na to, že současné společenské uspořádání a život lidstva jako takového odporuje přírodním zákonům. Demokracie je konstrukt který odporuje přírodním zákonům. Křesťanská morálka potlačuje lidskou přirozenost a znemožňuje soužití člověka s přírodními zákony. Ovšem zmíněné přírodní zákony, s nimiž jsme v rozporu, jsem nikde nenalezl v nějaké jasně definované podobě – pakliže pominu neostře vymezené všelijak pomíchané adorování nacismu, pohanství a záhadologické teorie propojené s krevní mystikou, jako třeba ty od Varga Vikernese, pitomce z Norska, jehož největším životním úspěchem bylo, že zabil spoluhráče z metalové kapely a ve vězení pak přišel na to že nacismus spojený s tolikenovskou fantasy a pohanstvím jsou děsně fajn. Je zajímavé, jaké tenhle blbec a vrah požívá mezi přiznanými i latentními nácky vážnosti. Ale k věci.