Zapomeň na Wikipedii, je tady Pozorovatel, část II.

Druhý svazek výroků velkého apoštola neposkvrněné moudrosti, velikého učitele, jenž se pro svou skromnost nazývá pouhým pozorovatelem. Na následujících řádcích se můžete dočíst leccos o “bývalé svazačce Merkelové”, samopalech Sten a jiné. Vše toto bylo napsáno v období (zhruba) leden – červen 2007. Pozorovatel se nám řádně rozjel, což dokládá i fakt, že objem textu – zhruba 47 stran je stejný jako vše to co vyprodukoval v předchozím roce v období o několik měsíců delším.  Své říkánky publikoval v různých časech během dne a – světe div se – existují dokonce i několikadenní periody, kdy nepsal! Přesto však  dní kdy publikoval je většina. Někdo halt píše romány, jiní kecají na fórech, tak to prostě chodí.

“Metapolitika” a pravičácký newspeak

Pojďme si povědět něco k tomuto podivnému termínu, který se v poslední době tak náhle objevil v jazyce českých pravicových webů. Společně s okruhem dalších slov  na těchto webech používaných (např. židobolševický, demoliberální, multikulti a mnoho dalších) tvoří v podstatě už celkem stabilní variantu našeho jazyka, kterou bychom mohli nazvat “pravičácká čeština” která se postupem času jakýmsi vlastním samopohybem stále více vyhraňuje oproti jiným variantám (jazyk hovorový, spisovný, regionální a sociální dialekty apod.).  Proč o celé věci hovořím? V podstatě kvůli tomu, že lidé kolem těchto webů rovněž často obviňují mainstreamová média z vytváření newspeaku – tedy že  média nenápadně přizpůsobují jazyk své ideologii (viz Orwell – 1984). Ironií celé věci však je, že i oni sami už o této a jiných věcech hovoří svého druhu newspeakem, ovšem tím svým, který jim připadá správný, o kterém ani jako o newspeaku neuvažují, ale vlastně je ideologicky implicitně podbarvený mnohem více než jazyk oficiálních médií, který, když už nic jiného, budí zdání toho, že usiluje o významovou neutralitu. Na celé věci vlastně není nic zvláštního, protože ideologie má vždy tendenci přizpůsobovat jazyk svým potřebám, stačí si uvést příklad z nedávné minulosti, kdy noviny jenom hýřily takovými výrazy jako norma, soudruh, úderník, západní kapitál, imperialismus, tábor míru apod. o kterých dneska už lidi mé generace často ani neví.  Je ovšem zajímavé a docela komické sledovat lidi jak spílají svým newspeakem médiím do nejhorších jmen za to, že ta vytváří newspeak.

Zapomeň na Wikipedii, je tady Pozorovatel! část I.

Tak, jako je Vznešený Korán sbírkou výroků proroka Mohameda, mocnou to zbraní muslimů proti špíně, dekadenci a bezvěrectví Západu, rozhodl jsem se i já sestavit sbírku výroků člověka z nejpovolanějších vystupujícího pod přezdívkou Pozorovatel, velkého to proroka, a dát tak všem těm, kterým jde o budoucnost naší… čehože? vlasti? rasy? národa? kultury? no to je jedno… MOCNOU ZBRAŇ PROTI DEMOLIBERÁLNÍM ŽIDOBOLŠEVICKÝM… NO PROSTĚ ZLU! Neboť on jest vpravdě studnicí moudrosti překypující a kdo netouží jeho moudrost k sobě přivinouti, bude zatracen!

Něco málo k rasám a kulturám

Nepopírám existenci lidských ras, jakkoliv je tento pojem vágní a sprofanovaný. Ovšem nesouhlasím s tím, že prostá příslušnost jedince k určité rase by mu apriori měla přidělovat určitá privilegia či práva na něco a příslušnost jiného k jiné rase by mu je měla odpírat. S tím nesouhlasím. Lidstvo se může vyvíjet pouze na základě mutací v genofondu, pouze pestrost a rozmanitost zabrání degeneraci a šíření a množení dědičných nemocí a vad. Vždyť si vezměte třeba ta přešlechtěná psí plemena: při pohledu na dnešního dalmatina by člověk stěží uvěřil, že to ještě před pár staletími byl bojový pes, krvelačná bestie. Dneska je to přítulný bambula, jehož štěňata se často rodí s dědičnými vadami. Podobně je to s německým boxerem a jinými. Podobný osud čeká taky všechny ty bojová plemena současná: pitbully, rotvajlery… A připadá mi že i naše lidské evropské plemeno je jaksi degenerované – byli jsme krvelačné bestie, pronikali za moře, rvali se mezi sebou, s Araby, vyrajbovali jsme Indiány… a dneska jsme takoví usedlí bambulové, moc se nemnožíme, zatímco jiná plemena – žlutí asiaté, Indové a Arabové a černoši – vykazují agresivitu, rozvoj, množí se a pronikají všude možně i do našich krajů.

Rusko? No potěš nás pánbů…

Když v roce 1989 padl bolševický režim, naše země se přeorientovala na Západ, ostatně kulturně tam patříme tak jako tak, nehledě na to, že už při pohledu na mapu Evropy se dá odtušit, že největší ekonomická vazba Česka je na Německo. O této vazbě jsme se mohli přesvědčit v posledních několika měsících hospodářské krize, kdy bylo pěkně vidět, jak je náš ekonomický růst zavislý na němckých poměrech. Kdyby Němci proti nám něco měli, mohli by nám to dát najevo velmi tvrdě, protože by naše hospodářství během krátké doby zpřetrháním vazeb dokázali hodně poškodit. To se však neděje a protože jsme společně v EU a NATO, se to ani v blízké budoucnosti dít nebude.

Politicky nekorektní článek

Dnes slavím výročí Husova upálení. Když tedy dneska slavím výročí smrti Mistra JANA HUSA, rozhodl jsem se celou tu slávu odlehčit trochou politicky nekorektního humoru. Před lety vyšel na altermediích článek s názvem Jan Hus – kněz a vlastenec. Na můj vkus příliš politicky korektní, proto vám zde nabízím jeho převyprávěnou a věřím že o dost zábavnější verzi.

Není X jako X

Minulý týden kauzalita způsobila celkem zajímavou věc, ale jednu z jejích příčin jsem už zaznamenal dlouho předtím.  Totiž, před více než rokem jsem pročítal Novočeskou skladbu (Grepl – Karlík), což je vysokoškolská učebnice syntaxe. Jedna její část byla věnovaná větným vzorcům, tedy předpokladu, že existuje konečná množina způsobů sestavení věty, o čemž svědčí už jen to, že věty dělíme na oznamovací, tázací, rozkazovací a přací – tedy jakési podmnožiny, svazky vzorců. Celkem zajímavé a pravděpodobné. No a tuhle v hospodě u piva jsme se s kamarády bavili o jedné slečně, kterou raději nebudu jmenovat, která iniciovala podivnou debatu tím, že pronesla větu “Není lízání jako lízání.” Kámoš Tom, když jsem tuto větu vzpomenul, celkem pohotově prohlásil, že to jenom tak plácla, že se tahle konstrukce dá použít na cokoliv, což ukázal na příkladech: “Není židle jako židle.” “Není stůl jako stůl.”  A skutečně,  máme tady konkrétní větný vzorec “Není x jako x.” kde pro x platí, že musí být substantivum v nominativu. Shodou okolností jde též o idiom s významem: jeden předmět není stejný jako jiný předmět téže třídy předmětů. A největší legrace na tom je, že v téhle realitě je tato věta,  ať už za x dosadíme cokoliv, pravdivá

Íránci stále “milují” islámskou revoluci

Na úvod jedno přirovnání: pan Novák žije se svojí ženou v rodinném domku. Má rád pevný řád a drakonické tresty. Proto svoji manželku a děti pod nejrůznějšími záminkami bije, nadává jim do kurev, ničí zařízení domácnosti. Jeho sousedi, zrovna když se chystá s pomocí kuchyňáku zjistit, jak vypadá takové krvacení manželčina předloktí, se rozhodnou, že se podívají, co se to v tom domě děje. Když se však pana Nováka jeden z nich zeptá, co má ten nářek, rány a křik znamenat, ten na něj zařve, ať se nevměšuje do vnitřních záležitostí jeho domácnosti a třískne dveřma. “Á, kde jsme to skončili?” řekne spíše sobě samému, vezme kuchyňák a jde na věc.

(ne)dotknutelná pravopisná norma

Mezi českým lidem panuje jakási, dosti mylná představa, že jazykověda má jediný úkol, a sice ten, že zkoumá to, jak se správně píše, a střeží pravopis jako oko v hlavě. To je představa na hony pravdě vzdálená. Když někdo navrhne pravopisnou reformu, většina národa bude do krve bránit ten stávající, přestože je tam děsná fůra zbytečností a každý z nás s tím má občas problémy, žejo, nevíme, kam vrtnout čárku, s jakým y/i a s/z se něco píše…

Otroci krve, kapitola I.

Rozhodl jsem se, že zde uveřejním novelu Otroci krve. Bude se tak dít na pokračování po jednotlivých kapitolách. Tohle je první z nich.